Kvílení

Nemůžu hodnotit,protože tohle jsem z osobních důvodů prostě nezvládl.....Beat generation je mi více než blízká ale když jsem si film stáhnul nebyl jsem schopný koukat na víc než cca 10minut......Nejsem schopný koukat jak někdo "hraje"Ginsberga-to je prostě zvrhlé..sledovat zanimovanou báseň=Cože??!!..Díkybohu se tam prý neoběvuje postava Burroughse-to bych asi vyletěl z kůže..........Nápad je to chválihodný a snaha se cení ale tohle já prostě nedávám..Vím=Je to jen můj problém :) (02.12.2010)

Zvláštní film. A vlastně spíš hraný dokument než klasický celovečerní film. Sledovat okolnosti onoho bizarního soudního procesu mě docela bavilo - v roce 2011 to na člověka působí jak z jiného světa, a přitom je to doba vzdálená ani ne 60 let. Jak strašně se svět literatury za tu dobu změnil! Koho by asi tak Kvílení pohoršilo, kdyby vyšlo až nyní... Co je však na tomhle filmu nejlepší, jsou jednoznačně animované pasáže, prokládané procítěným přednesem Ginsbergových slavných veršů. Vznikla tak působivá podívaná, která velmi stylově vzdává hold jedné slavné postavě americké literatury. Místy mi na mysli vytanula vzpomínka na slavný hudební film "Pink Floyd: The Wall", který podobným způsobem také pracuje s kombinací hraných a animovaných sekvencí. S Kvílením snese určitě srovnání a může nechat vyvstat dalším zajímavým podobnostem mezi touto dvojicí nevšedních filmů. Nejen zájemcům o beat generation lze Kvílení směle doporučit. (27.10.2011)

Je až s podivem jak konzervativně je udělán film o jednom z nejkontroverznějších básníků své generace. Syntéza hned několika stylů/žánrů/druhů je velmi zajímavý nápad, bohužel skoro v žádné z jednotlivých částí film nenaplňuje svůj potenciál. Soudní drama se ke konci zvrhne v litanii patriotistických hloupostí o americké svobodě projevu, animované pasáže mne stylem příliš nesedly a dokonce ani James Franco (kterého mám mimochodem moc rád) zde místy působil toporně, jindy zase téměř přehrával. Další do očí bijící rozporuplností filmu je explicitní kritika všemožných kulturních pavědátorů a teoretiků umění a to i přesto, že se vlastně samotný film snaží ukotvit báseň Kvílení, ne-li ji přímo racionalizovat. Jinými slovy zničit její (tak nádhernou) auru neuchopitelnosti. A tím vlastně v praxi provádí to, co kritizuje. A ačkoliv já sám studuji "kultůru" (silly me), mám raději, když si umění ponechává tajemnost a mnohovýznamovost. Rozhodně mne přijde lepší hádat, co jednotlivé obrazy znamenají a zapojit fantazii, než vzít báseň a říct "tenhle verš je obrazem tohoto zážitku a tento poukazuje na tohoto člověka." (12.10.2015)

Je to ironie, ale nebýt onoho slavného soudního procesu o literární způsobilosti/nezpůsobilosti Kvílení, Allen Ginsberg by byl nikdy nedosáhl takové popularity, jaké se mu následně dostalo...:-) Toto netradiční filmové zpracování, které kombinuje klasické drama, hraný dokument a animované pasáže sloužící ke snadnějšímu pochopení recitovaných úryvků, je bezesporu jedním z nejzajímavějších snímků uplynulého roku. Rozdělení filmu do tří odlišných dějových linií (soudní přelíčení, interview, další důležité mezníky básníkova života) je zajímavé, ale nedokáže příliš zaujmout. Rada pro potenciální diváky: "Kvílení" je "Kvílením" jen v originále. Jsem sice zastánkyní českého dabingu, ale Stránského hlas se hodí k Francovi asi jako kečup ke koprovce.;-) (23.09.2011)

(Mezipatra 2010) Režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman KVÍLENÍM debutovali na poli narativního fikčního filmu, ačkoliv se zařazením biografického dramatu o díle (!) básníka Allena Ginsberga to není jednoduché. Snímek se totiž svým formálním zpracováním odklání od podoby valné většiny schematických biografií umělců za poslední víc jak dekádu tím, že na místo zájmu o samotnou osobu se zaměřuje na dílo ve čtyřech vypravěčských rovinách, které jsou stylisticky nesourodé. Sledujeme (1) archivně-dokumentárně se tvářící, přesto rekonstruované a hrané pasáže předčítání básně před diváky a osobní výjevy z života představitele beatnické generace, (2) rozhovor se samotným Ginsbergem, (3) vizualizovanou podobu titulního Kvílení v podobě animovaných pasáží a (4) soud z r. 1957, kdy kniha (nikoliv její spisovatel!) stanula před soudem pro údajné pohoršování dobrých mravů._____ Počin, který by se dal nejlépe přirovnat k filmu jiného queer autora, Haynesově BEZE MĚ: ŠEST TVÁŘÍ BOBA DYLANA, je formálně pozoruhodný a vytváří si alibi na to, aby byl neprůstřelný jakoukoliv možnou kritikou. Pokud se totiž nebudeme zaměřovat na to, nakolik se výsledná podoba odlišuje od dalších děl v rámci žánru biografie, ale podíváme se, co je nám říkáno a jak, vyvstává určitý rozpor. Z plátna se na nás totiž valí řada truismů, s kterými dost dobře nejde nesouhlasit (právo na svobodu slova a vyjádření umělce) a které jsou pro jistotu pro pomalejší diváky v závěru vyřčeny nahlas, zatímco se nezapřou umělecké ambice tvůrců. Umění – alespoň to opravdové – má ovšem přinášet nový pohled na svět a věřit v inteligenci diváka, který je schopný interpretovat předkládané obrazy a slova. Další rozpor nastává, když přihlédneme ke kontroverzní povaze knihy, o které se vypráví v nekontroverzním filmu, jenž cokoliv pobuřujícího vypustí (orální sex) či přeskočí anebo zjemní v podobě animovaných pasáží. Nemáte-li ale za to, že o radikálních věcech je nutné vyprávět radikálně, pravděpodobně nebudete mít s animovanou částí problém, i když nedosahuje nápaditosti a působivosti těch v PINK FLOYD: THE WALL. (04.12.2010)