Zběsilost

Tatsuya Nakadai neobdrzel Oscara za svoji ulohu vrazdiciho psychopatickeho ronina pouze protoze tomu tak je zvykem az od predavani v roce 1992 kdy byl ocenen Sir Anthony Hopkins. Uzasny triumf snad skoro opravdove zbesilosti pred kamerou. A ten zaver bych nevidel tak nepochopitlne, jedna se proste o velmi inovativni ukonceni celeho tohoto bez minuty dvouhodinoveho silenstvi. Okamoto proste happyendy neumel (diky bohu). (06.09.2007)

Tatsuya Nakadai hraje chladnokrevného samuraje, ronina, pro kterého je zabíjení denním chlebem a začíná této posedlosti čím dál tím více propadat. Je to divný, ale i když se jednalo v podstatě o typického antihrdinu, padoucha a grázla, tak jsem s ním tak nějak ty sympatie sdílel po celý film. Toshiro Mifune má menší roli učitele v šermířské škole a předvede šermířský koncert v jedné nádherně ponuré zasněžené scéně. Škoda, že nedošlo na vzájemný souboj těchto dvou. ___ No a jinak je Zběsilost velmi zvláštní film - hodně temný, docela dost krvavý a hlavně v podstatě otevřený, protože se počítalo se sequely, ke kterým nikdy nedošlo. Závěrečný souboj je opravdová lahůdka. (15.08.2010)

Kdo má rád samurajské filmy Akiry Kurosawy, neměl by vynechat ani Okamotovu Zběsilost. Jeho film není tolik poetický jako ty Kurosawovy a také je mnohem akčnější. Starý mistr, Kurosawa, si přeci jen více potrpěl na demonstrování samurajské udatnosti prostřednictvím psychologických postupů. Zde se však ukazuje že psychologie postav nemusí být v rozporu s akčním ražením filmu, ale scény soubojů naopak mohou charakterizovat povahy protagonistů úplně stejně jako dialogy. Pohyby očí, potící se čela, nervozita při šermířských utkáních řeknou více než dost. I zde je hlavní postava prokreslena dokonale a to i přesto, že má povětšinou zamyšlenou tvář bez výrazu a mlčí. Tatsuya Nakadai je v hlavní roli naprosto uvěřitelný a zkrátka úžasný. Vedlejší roli zde ztvárnil také můj nejoblíbenější herec Toshiro Mifune. Významnou složkou filmu je také hudba od Masaru Satoa, která dokonale doprovází Rjúnosukeho po jeho vraždící pouti, až ke konečné ztrátě příčetnosti. Při vražedném finál jsme pak svědky jednak spousty soubojů a zároveň totálního zešílení hlavního hrdiny. (16.10.2007)

Působivá podívaná s naprosto excelujícím Nakadaiem. Temná strana bojovníka se vší parádou. Typicky hořký Okamotův rukopis se nezapře, rozuzlení je dost nečekané a přitom působí naprosto přirozeně. Roztomilou roli má i Mifune, ale zásadní je hlavně postava Rjúnosukeho. Pátou hvězdičku nedám, protože jsem hnidopich a uvítal bych o něco širší rozkreslení Ryunosukeho postavy. Ne, že by postrádala vývoj, ale už od začátku je to magor a film obsahuje jen část, kdy se stává ještě větším magorem - dobré by bylo více naťuknout, jak to s ním bylo předtím. Díky Nakadaiově přirozenosti tím však uvěřitelnost filmu nijak netrpí... (23.12.2007)

Meč je duší samuraje. Pokud je mysl bojovníka zlá, je zlý i jeho meč. Režisér Kihači Okamoto se během své tvůrčí dráhy pohyboval vždy jednou nohou ve vysokorozpočtových studiových zakázkách a druhou v nezávislých autorských produkcích a přesně takové je i jeho vrcholné dílo z žánru samurajských filmů. Na jedné straně se pyšní hvězdným hereckým obsazením, velkolepou vizuální kompozicí a ohromujícím množstvím úchvatně natočených soubojů na meče. Na druhé straně žánr samurajského filmu dalece překračuje prozkoumáváním temných stránek lidské duše a dokonce ho rozkládá demytizací ikony samuraje a obrácením základních žánrových pravidel proti divákovi a jeho očekáváním. (05.04.2011)