Karate Kid

Jedno obvyklé odpoledne na nákupech sebou takhle malý Smith flákl o bulvár v Santa Monice, začal dělat chcípajícího švába a ječet na celé okolí, že až mu bude dvanáct, tak mu papá slíbil hlavní roli, ve které bude vypadat zatraceně kůl a všechny prepubescentní kikiny po něm budou házet svá nevyvinutá rodidla. A že už toho má, kurva, dost, protože dvanáct mu bylo minulý týden, a to ferrari a předčasné povolení řídit si prý jeho negerští rodiče můžou strčit akorát tak do prdele, když už týden měl být filmová hvězda! A jestli prý okamžitě nebude, brnkne na Linku bezpečí a napráší jim, že když hrál toho štěka ve Štěstí na dosah, tak ho jeho zfetovaný fotr ojel v karavanu! A jeho kukuč v kombinaci s předraženými hereckými kurzy na sociálku stopro zaberou! Will se jen zoufale podíval po zastavujících se kolemjdoucích a paparazziích chvatně šroubujících na své Pentaxy teleobjektivy delší než jeho úd, v duchu zalitoval, že si tehdy nevzal kondom a začal horečnatě přemýšlet: Free Willy? (Skoro autobiografické!) Hm, to né. Od té doby, co je strýček Jackson v pedofilním nebi, už by nikdo tak citlivě nezmákl hlavní song k dětskému filmu. Navíc Barack slíbil, že se USA nebude srát japonským velrybářům do kvót, aby mu Toyota nezrušila nájemní smlouvu v Bílém domě. Tak co třeba Home Alone? (Taky krásný sen) Hm, to už vůbec ne! To by mladej mohl přejít z chlastu na drogy a začít roztáčet ve velkém svůj svěřenecký fond, na který musel Will těžce frešprincovat. Áááááá, teď jsem na to kápl! Ve sladkých osmdesátých běžela taková tupá sračka o kung-fu a devítileté děcka z toho šílely... Jak se to jenom jmenovalo???? Mělo to něco společného se zasklíváním oken... JES!!!!! Karate kit, nebo tak nějak. To je ono! Chce to jen trochu úprav. Obtloustlý americký zlý hoch z rozvrácené rodiny by nebyl pro našeho ťutína důstojný soupeř. Co takhle cvaknou výlet do Číny, nakopat prdel pár šikmookým a ukázat jim to pravé americké kung-fu? Grejt aj Dýje!! Nebudeme samozřejmě troškařit! Jako komparz mu pořídíme to nejslavnější čínské gumové Dildo, pana Chena. Už je zteřelý a vezme cokoliv. Tak, a teď už stačí vykrást všechny možné filmy o karate od roku 1980, okořenit to obvyklými klišé, jako např. nějakým tím příběhem o Jeřábovi a Volavce (pozn. autora: Neplést s policejní provokatérkou na staveništi!!) s tklivým životním moudrem v závěru, naflákat do toho pár vrtulníkových záběrů čínské zdi při zapadajícím slunci a všichni ti pojídači Hamburčanů a Horkých čoklů na imdb z toho budou šílet. Junior bude určitě nadšenej a já nebudu muset za Polaňskym do Paříže. *** Ach jo, furt ho má Šááádvel delšího... (21.07.2010)

Režisér mohl spoustu scén natočit jinak, aniž by ubral na popcornovosti Karate Kida. Bojové scény mohly být zajímavější – originálně sestříhané, se zatím neviděnými záběry. Jenže v tomhle jsou i často tupé komedie s Jackiem Chanem lepší než propracovaný Karate Kid. Kameraman by si měl uvědomit, že záběr objíždějící bojující dvojici o 360 stupňů vážně není originální. A když se dva kung fu studenti perou, chtělo by to zklidnit střih, aby byl souboj aspoň trochu přehledný. (07.11.2010)

Nebudeme si nic nalhávat, původní Karate Kid je přinejlepším průměrným dílem, spoustu dětí ale ve své době dokázal zaujmout a stal se pro jednu generaci kultovní záležitostí. Přiznávám se, že i já jsem v dětství starého Karate Kida bezmezně zbožňoval a spolu s kamarády vytrvale nacvičoval „čapí kopanec“, přiznávám tedy, že dnes má pro mě tento film nepopiratelnou nostalgickou hodnotu. Pat Merita jakožto starý učitel karate a milovník bonsají Myiagi, netradiční tréninkové techniky, dětská láska a příběh jednoho otloukánka, co kope v ringu jak o život, přičemž první cenou zde je získání (sebe)úcty a přiškrcení ega jednoho namyšleného parchanta – prostě ukázkový popcorn pro celou rodinu. Remake z roku 2010 svůj předobraz důkladně kopíruje a vyjma modernizace některých prvků a „hvězdnějšího“ obsazení, prakticky nenabízí nic nového. Stále se jedná o tu samou pohádku o vítězství vytrvalého jedince nad pokryteckými zloduchy a ctění těch správných ideálů, což upřímně v dnešní době nemůže samo o sobě už tak dobře fungovat. V tomto případě je nutno silně spoléhat na efekt nostalgie, který však paradoxně nemůžeme očekávat od dnešní generace dětí neznalé originálu, přičemž na tuto specifickou část publika směřuje nový Karate Kid především. Zeptejte se sami sebe, jak by zabodovalo třeba takové Komando(další klasika z 80. let), kdyby vzniklo v dnešní době? Akce by zajisté byla efektnější, střih dravější, soundtrack říznější, příběh stejně hloupý, ale co ta příjemná naivita toliko specifická pro dané vzpomínané období? Ta je neopakovatelná a právě díky tomu není nový Karate Kid mile naivní/tupou podívanou, která měla v západní produkci 80. let své pevné místo, nýbrž jen tupou, která v dnešní době nemá moc co nabídnou. Jen ty souboje jsou efektnější, Jackie Chan je po dlouhé době opět cool a Jaden Smith rozhodně nezapře svého otce – jen ty trademarkové „badass“ výrazy okoukané od taťky Willa působí v Jadenově podání celkem směšně. (04.08.2010)

Remake polokultu pro jednu generaci nedopadl nijak zvlášť zle. Vsadil na osvědčené principy a jako rodinný film nezklamal. Šablonovité postupy jsou holt v zámoří v kurzu, a i když je snímek plný klišé, tvůrci (včetně producentů mamky a taťky Smithových) je však dokázaly kupodivu věrohodně zamaskovat. Otřepaná pohádka o cestě za získáním úcty a holky snů slušně odsýpá a ze svého předchůdce (světu ho dal režisér John G. Avildsen, který zrodil také outsiderskou sérii o Rockym) si bere jen to „nejlepší“. Dvanáctiletý Dre opouští Spojené státy, aby se s matkou vydal za novým životem do Číny (bohužel, nedozvíme se důvod), jenže tam hned naštve partičku místních výrostků, kteří mu dají nakládačku a z dvoření sympatické houslistce je tak nakonec problém, který musí rozseknout až turnaj v kung-fu. Další jednání je plné očekávaných žánrových zastávek – „učitel“ svolí k tréninku, chvíle odporu, tvrdý dril i sbližování s nadějnou houslistkou, vše prokládané nejednou životní moudrostí a korunované velkým finále za hloupé a necitlivé podpory digitálních efektů. Prostě se chceme co nejvíc přiblížit omladině, která bude u raperských výstupů mladého hrdiny ucvrkávat blahem. Přesto má nový Karate Kid dostatek energie, aby oslovil i o krapet starší diváky. Hlavní problém spíš tkví v tom, že už původní Karate Kid nebyl žádná sláva. Prostě americká navoněná blbůstka v přístupném rodinném balení, s mizernými akčními scénami i nevýrazným hlavním představitelem. Jenže přišla v době, kdy pokoje teenagerů zdobily plakáty s Van Dammem a jemu podobných a karate bylo jednoznačně v kurzu. To už dneska dávno neplatí. Navíc mladý Dre se neučí karate, ale kung-fu, bohužel ve finále to nepřipomíná ani jedno, ani druhé. Čína je tu vykreslená jako fajn místo (nebereme-li hlavní úskalí s partou rváčů), Číňané si nechávají dobrovolně nakopávat zadky od svých amerických přátel, ti jim naopak zdarma natočili jejich lokace jako mírumilovné, atraktivní lákadlo pro turisty. Překvapivým tahem je pak obsazení velmi civilního a leckdy i dojemného Jackieho Chana v mentorské úloze stárnoucího údržbáře. To Jaden Smith se narodil čtrnáct let po natočení originálu. Asi si nějakou takovou roli řádně vydupal, aby ho dívčiny milovaly jako jeho zlatorukého tatíčka. Ten zvedl telefon a bylo vymalováno.. na jeho otravný raper styl jsem si kupodivu zvyknul a sic bych mu dal několikrát jednu výchovnou, dá se to s ním přežít. Stejně jako s celou touhle předělávkou. Ta sic není nějak výrazně zábavná nebo dokonce dramatická, nicméně je typickou sázkou na jistotu, které se poměrně povedlo udržet náboj originálu. A to není zrovna málo!! (30.08.2010)

Na tomhle filmu je zajímavý to, že ačkoli je poněkud klišovitý a předvídatelný, přesto funguje, zejména co se týče vyvolávání různých emocí. Karate Kid je tudíž dobrým důkazem toho, proč u filmů nevadí opakování známých příběhů nebo schémat, protože klíčové jsou emoce. A je jedno, jak a čím je filmy navozují. Účel světí prostředky, jak se říká. Proto když se někdy tvrdí, že jde nějaký filmy proti konvencím, neznamená to ve skutečnosti, že jde proti očekávaným příběhovým schématům, ale že jde proti očekávaným emocím. Někteří lidé se dokonce dívají opakovaně na filmy proto, aby ovlivnili své vlastní emoce a posílili nebo změnili náladu, ve které se nacházejí. Faktem je, že Karate Kid nám tímhle důrazem na staré známé emoce na úkor nového příběhu říká možná něco o budoucnosti kinematografie, která do nás bude ládovat emoce přímo přes nějaké matrixovské kabely a příběh k tomu nebude vlastně vůbec zapotřebí. Film tuto myšlenku ukazuje na scéně s ženou a hadem. Zatímco Jaden Smith je toho názoru, že žena kopíruje pohyby hada, Jackie Chan mu vysvětlí, že je tomu obráceně, neboť had kopíruje pohyby ženy. Jaden Smith tudíž spadá ještě do dnešního světa, kde se musí filmaři podobně jako žena přizpůsobovat divákům, kdežto Jackie Chan nastoluje už budoucnost kinematografie, v níž žena diváky přímo ovládá a kontroluje. Jackie Chan mimo to dodá, že být klidný a nedělat nic jsou dvě velice odlišné věci, čímž naznačuje, že nevyprávět příběh ještě neznamená, že film nic nedělá a neprodukuje žádné emoce. Produkuje, akorát k tomu nepotřebuje příběh. Tato naprostá rezignace na příběh tu ale kdysi už byla, a není tudíž ničím, co by mělo kohokoliv překvapovat, neboť kinematografii přinejmenším ve svých počátcích charakterizuje spíše a hlavně dokument (zachycení skutečnosti), experimentování (Jan Evangelista Purkyně), věda (Muybridge, Marey), okouzlení a pouťové atrakce (na úkor narace), populárně naučné aktualitky (hraný zábavný film nemá budoucnost, říkával tehdá Lumière) či animace (ta dle některých není podmnožinou filmu, ale jeho samotným rámcem, dnes ve věku digitální techniky a možnosti modifikovat hranou akci zvláště).Kinematografie nikdy nebyla zamýšlena pro vyprávění příběhů. S příběhy se začalo až později. Tudíž i jejich opuštění by nás pouze navrátilo k počátkům. Nenarativ jsi a v nenarativ se obrátíš, jak by to asi okomentoval Mojžíš. (30.12.2012)