Amarcord

Film je sice natočen opravdu bravurním způsobem, ale nesedí mi jeho roztříštěnost. Snažil jsem se orientovat o co v něm šlo, ale Fellini mi to rozhodně neusnadňoval. Jindy mi zmatené filmy neavdí, ale tento je moc temperamentní a italsky ukecaný. Zdá se jakoby chtěl Felllini zachytit své mládí skrze snové brýle. To se mu povedlo, ale cybí tomu nějaká pevnější dějová lini s pointou. (09.07.2007)

Dolce far niente aneb jak vklouznout do nostalgických střevíček od oscarového ševce Felliniho. Vynikající hudba Nino Roty umocňuje poutavost chaotické procházky po provinční piazze přímořského městečka 30.let. Divákovým očím se v hlučném italském spektáklu nabízí posmutnělé i žertovné reminiscence na dětství a dospívání, kousavě satirické postřehy na účet katolického kléru a maloměšťáctví nebo barvité figurky z latinsky cholerického těsta. Můj první FF mě zaujal i svou rozvolněnou formou, netradiční strukturou vyprávění, které postrádá linearitu, a až obsesivním zachycením palčivých témat adoscelence. Fellini je spíše architektem vlastního kuriózního světa, kde vypravěč oslovující publikum funguje jako průvodce muzeem v paměti zasutých, imaginací vyšperkovaných vzpomínek, které se jako kapky slévají do zemitého celku. 9/10 (04.08.2007)

Vzpomínky na dětství jsou vždy jen jedny. Jako kuřátka kolem kvočny se kupí výchozí mozaika prvotních zážitků kolem nosných témat života. Souznění prvních krůčků, postupné propracovávání se k vlastním, již více či méně "dospěláckým" názorům, první erotické vzněty, které odolají hravě i tomu nejpřísnějšímu představitelnému katechismu. A dominanty, na které se nezapomíná. to všechno je ve vícevrstevnaté kompozici autobiografického Felliniho filmu obsaženo. Výraznost autorova rukopisu je nepřehlédnutelná: běsové nastupující puberty prvních nesmělých pohledů, bezuzdnost v teorii, bedlivá obezřelost v praxi. A zrání, a zrání .... Rimini třicátých let minulého století naznačuje ve velmi výmluvných souvislostech priority mladičkého Felliniho, prázdnotu mussliniovského všedního dne. A čekání, a čekání.... Dětský svět je svým pojetím i vnímáním příkře odlišený od toho oficiálního. Všechno vnímáme s určitým posunem. Může se zdát, že je to málo; má-li básnivost v této rovině znamenat postižení filmu a invenčních pružin, s jejichž pomocí procházíme více i méně snadnými úskalími tohoto bouřlivého Felliniho životního období, je pravdou opak. Snaha o vylepšení a sebezdokonalení nemá alternativu; k dospělosti, té skutečné, ne k té proklamativní, se vždy, každý z nás v klíčovém období, probojováváme těžko a nanejvýš nesnadno. Film sjednocuje jeden průnik: lidská blízkost i vzdálenost místní prostitutky zvané Štísko. Štísko nakonec ne zcela uspěla, Itálie, postupně se defašizující, zřejmě naopak ano. Svou adaptabilitou, svým zemitým humorem, svým rodícím se neorealismem, svým hospodářským vzmachem. Svou italskostí, jejímž ztělesněním je tento film, ostýchavě vzpomínající na dětský věk jednoho z jejích největších synů všech dob. (30.12.2007)

Napodruhé a s nepoměrně větší znalostí Felliniho uznávám, že jde o film s jistým kouzlem, ale nějak mu nedokážu podlehnout. Řím se pohyboval na hranici nostalgie a dekadence, což ho dělalo zajímavým. Tohle už je jen nostalgie, což (navíc v kontrastu s dnešní italskou tvorbou, zvlášť od Tornatoreho) spíš irituje než cokoliv jiného. Fellini byl ale první, tak budiž. (12.03.2011)

Federico Fellini jakoby ve filmu Amarcord adaptoval některý z pábitelských románů Bohumila Hrabala a coby pomocného režiséra si fiktivně přizval Jiřího Menzela, tak propojená byla nálada a duch doby konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, západní civilizace se opájela svobodou (kterou bohužel u nás přibrzdilo znovuspuštění železné opony) a kvetlo umění, ideou byla tvorba a režisér byl vypravěčem a ne pouhým řemeslníkem, jak tomu bohužel mnohdy bývalo později... Fellini se ve svém snímku vrací do dětství, převažující je tedy usměvavě nostalgický retro pohled, ono spojení tragična a komiky, hořkého a sladkého, smutného i humorného, smrti i radostí života... Nástup fašistické totality je tu podáván s komickými konotacemi trapností lidových shromáždění a vyprázdněností vlasteneckých proslovů, Duce je zvěčněn hlavně coby pouhá mluvící hlava, nadživotní adorační portrét, ale také jako dobová celebrita, mediální superstar, jejíž blízkost zaručuje zdání nesmrtelnosti, což si uvědomují hysterické fanynky z davu (pravda trochu jiného věku než dnes). Průvodcem a vypravěčem je staromilský právník, obdivovatel římské kultury a tradic, který si, stejně jako režisér, všímá především nadčasového rituálů, kulturních odkazů a typologie italského charakteru realizující se ve stereotypech chování... Zaměření pozornosti na starobylý rituál loučení se se zimou a pálení čarodějnic (prastarý keltský svátek příchodu jara a probuzení přírody Beltine, slavený v noci z 30. dubna na 1. května, později Valpružina noc či noc Filipojakubská...u nás se lokálně na hranicích spalovala i pohanská bohyně smrti Morana...), obdobně se Bohumil Hrabal symbolicky pokusil vytvořit reflexní oblouk mezi dávným slovanským rituálem postřižin a emancipační módou zkracování ženských vlasů symbolickou pro dobu přelomu století. Felini poukazuje na symbolické uzavření klasické éry římské (přeneseně i západní) kultury v nastupující mladé generaci, která není ochotna přejímat penzum klasických mouder a sentencí - nejde tu jen o obyčejnou generační vzpouru, ale o symbolické uzavření vývojové etapy lidstva, ad actum dokonané hrůzami druhé světové války... Amarcord nádherně popisuje také italský národní charakter - onu temperamentnost, afektovanost, příslovečnou vitalitu, sexualitu a kult těla, přibližuje ono typické italské manželství, život přelévající se z bytů na ulice, život radosti, vína a zpěvu... Amarcord je zkrátka nádherný film a dokonalá oslava života...a jako vysoce funkční filmový tvar také oslava evropského ducha kinematografie... (10.11.2007)