Amarcord

Dolce far niente aneb jak vklouznout do nostalgických střevíček od oscarového ševce Felliniho. Vynikající hudba Nino Roty umocňuje poutavost chaotické procházky po provinční piazze přímořského městečka 30.let. Divákovým očím se v hlučném italském spektáklu nabízí posmutnělé i žertovné reminiscence na dětství a dospívání, kousavě satirické postřehy na účet katolického kléru a maloměšťáctví nebo barvité figurky z latinsky cholerického těsta. Můj první FF mě zaujal i svou rozvolněnou formou, netradiční strukturou vyprávění, které postrádá linearitu, a až obsesivním zachycením palčivých témat adoscelence. Fellini je spíše architektem vlastního kuriózního světa, kde vypravěč oslovující publikum funguje jako průvodce muzeem v paměti zasutých, imaginací vyšperkovaných vzpomínek, které se jako kapky slévají do zemitého celku. 9/10 (04.08.2007)

Vrchol Felliniho tvorby sice i nadále představuje existenciální Sladký život, ale tohle dílo rozhodně pohladí po duši tak, jako málokterý snímek z evropských luhů a hájů oné doby. Lehce svérázný a obscénní, avšak láskyplný, silně poetický, ale naprosto srozumitelný a dějově rytmický pohled na jeden rok v jednom (ne)obyčejném italském městečku, který je nejen formálně okouzlující a zábavný, ale hlavně - ve svém líčení nezkrotné erotické touhy v období puberty nebo úsměvných peripetií v dlouholetém rodinném svazku - veskrze nadčasový a pravdivý.. Kdo také nemá v okolí svého bydliště vlastní čarokrásnou Štístku, prsatou Trafikářku, bláznivého pohádkáře nebo věčně nadrženou nymfu Lišku....? :) 85% (07.10.2015)

Poslední šance Fellinimu mě s italským klasikem konečně usmířila. I Federica totiž dohnala nostalgie a to natolik povedená, že ji ještě několik let po zhlédnutí nemůžu úplně vymazat z hlavy. V klukovských zážitcích jsou všechny dojmy zveličené, všechny postavy věrohodně černobílé a všechny příhody nezapomenutelné. Sice i tady pan režisér v jednu chvíli přestřelí, když venkovskou epizodku nechá jít až příliš daleko přes hranice snesitelného absurdna, ale jinak je pro mě Amarcord jeho zdaleka nejstravitelnější i nejlepší snímek. (30.05.2006)

Felliniho nostalgické spätné ohliadnutie sa na svoje detstvo a mladosť, plné humorných situácií a sympatických postavičiek. Z pohľadu dnešného diváka pôsobili možno dosť karikatúrne, ale verte mi... v tých časoch poberali plnú vážnosť. Najviac sa mi páčila prvá polovica, ktorá sa zameriava hlavne na také obyčajné chlapčenské výmysly, darebáctva a školu. Druhá polovica je už o trochu vážnejšia, je v nej menej humoru a komických osviežení. Aj keď na druhú stranu scénky so strýkom z ústavu stáli vážne za to. 75/100 (04.12.2015)

Tak je to viac 70% ako 80%, s prihliadnitím na moje doterajšie hodnotenia Felliniho filmov, keďže tento je určite najprístupnejší a nedostaví sa ani počas dvoch hodín nuda, alebo frustrácia z nepochopenia metafor. Podobné filmy, zrejme inšpirované touto klasikou a ktoré sa mi páčili o niečo viac, sú Whats eating Gilbert Grape, alebo Čierna mačka, biely kocúr. No a Jakubisko by o svojich inšpiračných zdrojoch mohol tiež veľa rozprávať. Otázka je, či dnešný divák strávi film bez deja, ktorý "iba" oslavuje život. VIDENÉ ZNOVA: Fellini v Amarcorde kombinuje nostalgiu, komickosť a tragickosť v rovnakom pomere a to je, domnievam sa, jeho recept na triumf a na nesmrteľný štatút tohto filmu v histórii kinematografie. (17.09.2009)