Sladký život

Mistr Federico Fellini a jeden z jeho nejznámějších filmů. Marcello se ve své profesi pohybuje se stejnou elegancí jako James Bond ve službě jejího Veličenstva. I on je tak okouzlující ve svém obleku, ve stylovém autě a i on se rád nechává obletovat ženami. Miluje je všechny, stejně jako miluje krásu a přepych. Herečka Sylvie. Tělo vnadné bohyně a duše pubertální dívky. Nechává na sebe stékat vodu z fontány v jedné z nejerotičtějších filmových scén vůbec. Pak také jeho snoubenka, zamilovaná a trpící Ema (…pomatená…). Bohémská Magdalena. I andělská Paola. Ten sladký život… Snobská smetánka. A fotografové „paparazzi“ parazitující na problémech ostatních. Sladký život? Spíše pěkně trpký… Zdánlivě nesouvisející střípky ze života jednoho bulvárního novináře. Občas trochu rozvláčné, ale jako celek vynikající. (10.07.2007)

A to ještě s ušima odřenýma až do krve. Druhý pokus o pochopení proč většina lidí Felliniho tolik žere a opět se nějak uspokojení nedostavilo (minule mě těžce znudila Silnice). V hlavě mi tak zůstanou pouze vzpomínky na výbornou hudbu, desítky Anity Ekberg a štěk Lexe Barkera. Toť bohužel vše. Ale ještě Federica odepisovat nebudu. Poslední šanci mu dávám s 8 a 12. (03.10.2006)

Jedno z top diel svetovej kinematografie. Bál som sa stopáže a bezfarebného prevedenia. Ale vôbec to tu nevadilo. Felliniho film je nadčasový. Myslím, že ani po takmer 60 rokoch sa nič nezmenilo. Takzvaní umelci, teda herci, ktorým slávu priniesli pohyblivé obrázky, si žijú veľmi bohémskym a neviazaným životom. Nie sú žiadnym vzorom, ľudsky sú pomerne prázdni a ich spoločenský prospech je diskutabilný. Sladký život nie je môj žáner, ale hodnota filmu je naozaj vysoká. (09.04.2018)

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 (02.10.2019)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)