Režie:
Federico FelliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Anita Ekberg, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Magali Noël, Alain Cuny, Riccardo Garrone, Evelyn Stewart, Lex Barker, Annibale Ninchi (více)Obsahy(1)
Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (285)
Fellini skvěle vystihl to, co lze nazývat prázdným životem. Kdo by ale ve skrytu duše nechtěl, alespoň na pár týdnů takovýto život žít? K postavám jsem necítil závist, ale rozhodně ani odpor. Tento Felliniho film, ke mě proniknul nejvíce, z celé jeho zásadní tvorby. Jednak je tato série večírků a úletů skvěle řemeslně natočena a jednak je mi blízký konflikt a rohodování mezi rodinným životem a životem nezodpovědným, plným pařeb. Volba je těžká, protože každý, nebo si to alespoň myslím, prahne po tom, co nemá. Nejsilnější scénou filmu pro mě je dialog, kdy se Marcello kamarádovi svěří, jak moc mu závidí jeho rodinný život. Na to však přijde poněkud nečekaná, šokující odpověď. Ale ve snímku je silných scén mnoho, například ta, když paparraziové, totální hyeny, a jiní obletují krásnou herečku, která je však ztělesněním absolutní povrchnosti. Bylo by toho mnohem víc, o La Dolce vita by se daly psár a určitě i byly napsány eseje. ()
Možná dám La Dolce vita někdy druhou šanci, ale asi to hned tak nebude. Děsně mně to nebavilo. Mastroianni ano, Old Shatterhand ano, ale jinak ne. Možná na to měl vliv i fakt, že jsme koukali v italštině s anglickými titulky, ale nechápal jsem, oč jde, kde se tam jednotlivé postavy berou, kam mizí, proč dělají to, co dělají a tak podobně. Jediným přínosem bylo poslouchání italštiny a radost, když jsem ji rozuměl. Po hodině patnácti jsem to vypnul, neměl jsem sílu... 40% ()
Některé scény a osudy některých postav mě sice oslovily zřejmě přesně tak, jak měly, ale po většinu rozvleklé, giganticky přepálené stopáže jsem se spíše nudil. Ne tolik, abych nevydržel do konce, ale přesto dost. Rád dám Sladkému životu další šanci, protože ji určitě potřebuje, ale nijak s ní spěchat nebudu.__P.S. Nádherná Rotova hudba. ()
Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Exemplárne vyhranený štvorhviezdičkový pocit. Dekadenciu Fellinimu príliš neverím, na to mu chýba Viscontiho noblesa, malichernosť a precíznosť prechádzajúca do precióznosti. Grotesknosť a hektické tempo anticipujúce Celebrity od Woodyho Allena (áno, hektické, i keď niektoré scény sú približne 20-minútové) presvedčivému obrazu úpadkovej spoločnosti príliš nepridávajú. Sladký život každopádne oplýva majstrovsky intenzívnymi miestami, na ktoré sa zabúda až na smrteľnej posteli, resp. až pri kremácii. Úvod s Kristom neseným vrtuľníkom ("Aha, Ježiš - kam asi letí?") a záver s mŕtvym morským živočíchom a jeho monštróznym okom ("stále sa tak divne pozerá") + dievčaťom "na druhom brehu" sú dokonalé, rovnako ako napr. "intímny rozhovor na diaľku" Anouk Aimée a Marcella v podivných priestoroch starého zámku. Sladký život je možno jediným filmom, v ktorom je o danom filme povedané úplne všetko na samom začiatku - v úvodnom zábere figuruje futbalová bránka pred "vznešenými" antickými ruinami (skúste si kopnúť). Na druhej strane Morandiho metafyzický obraz, ktorý visí u spisovateľa Steinera, s dokonale organizovanými predmetmi zasadenými do vákuovo pôsobiaceho priestoru je len prvoplánovou ilustráciou témy. Felliniho Sladký život je rovnako 80%-ný ako román Francúza Patricka Modiano "Vila Triste" z roku 1975 (odporúčam), v ktorom sa pocit životnej prázdnoty zaháňa aktivitami, ktorých veľkoleposť nemá so zmysluplnosťou vôbec nič spoločné. ()
Galerie (125)
Photo © Pathé Consortium Cinéma
Zajímavosti (22)
- Film dal světu pojem "paparazzi" (množné číslo). Paparazzo se jmenoval Marcellův přítel a fotograf. (džanik)
- Federico Fellini uvažoval do role Steinera o Henrym Fondovi. Když odmítl, padli mu do oka Alain Cuny a Enrico Maria Salerno. Na radu Piera Paola Pasoliniho pak obsadil Cunyho. (džanik)
- Slavná scéna ve fontáně “Trevi“ se točila v březnu. Anita Ekbergová vydržela podle Felliniho ve studené vodě bez problémů hodiny jen v šatech. Marcello Mastroianni však musel mít pod oblekem neoprén a přesto mu byla zima - vyprázdnil tedy láhev vodky a ve scéně ho tak vidíme zcela opilého. (džanik)
Reklama