Dopisy pro Julii

Dělat si z tohoto filmu terč vlastního ostrovtipu je až příliš snadné. Motivy lásky v Evropě, střet mladého a staršího hledání "toho pravého," zapojení místní legendy a turistického lákadla, střet britského sarkasmu a amerického naivního pozitivismu a mohli bychom takhle pokračovat dále. Winickovi se vcelku podařilo z toho vytepat fungující atmosféru, slunná Itálie, Amanda, která splňuje definici hezké "typické" američanky včetně těch baculatých tváří, laskaví a veselí Italové a láska. Jenže scénář psal brouk pytlík, jenž se narodil v kině Zábradlí a viděl tam ty nejslavnější rom-kom za poslední 50. let a naprosto bezostyšně z nich krade beze špetky vlastního vkladu či invence. V první hodině je to škoda, ale Winock to atmosférou ustojí, ale co se děje a říká v poslední půlhodině, to vám nezařídí ani extáze. Gary nám všem definitivně dokáže, že vyprávět neumí a s kamerou dovede jen to, co se dělalo už před třiceti lety. Celé to peklo začne rozhovorem před prvním polibkem, pokračuje příjezdem na koni a vyvrcholí dvojitou Patricií, povím vám, to by nezvládli ani v Jižní Koreji (možná v Severní, ale musel by to točit sám Kim). Mám pro Amandu slabost, středomoří je mi sympatické, s Bernalovým charakter bych rád prošel ochutnávky (ač mi bylo líto, co vše zde musel "hrát"), happyend ani láska mi na plátně nevadí, ale italské disko v autě a 30 minut lacinné náhražky emocionálního cukru přejít nedokážu. Američanka přijede s workoholickým manželem do Itálie, odkud poblázní Britku do její mladistvé lásky a sama si udělá ve svých vztazích bordel, jo a budou tam ty věty o prvním pohledu, osudu, "nikdynevzdávání" a samozřejmě záměna sokyně v lásce... 45% (09.12.2010)

Pryč jsou ty časy poctivých a nedej bože originálních romantik!! Tu a tam nás něco ještě poměrně příjemně potěší a překvapí, ale toho sympatického šimrání už vážně není moc. Dopisy pro Julii jsou přeslazená, laskavá a místy dokonce i nadprůměrná záležitost, která by ráda na svou stranu dostala co nejvíc divaček s kapesníkem po ruce, ale daří se jí to jen sporadicky. Bohužel jsem ji navíc viděl běžně v televizi. Bernal tak zněl v českém dabingu děsně otravně, chybělo mi to jižanské nutkání, prostě vyběhnout do nejbližší sýrárny nebo si otevřít víno a vědět, že si tuhle romanci chci dát někdy znovu. Ta finální jiskra tomu holt schází.. Přesto nás režisér a producent Gary Winick za svůj krátký život (v roce 2011 ve 49 letech podlehl rakovině) potěšil několika žánrově slušnými kousky (třeba další z pozitivních příspěvků pro náctileté princezny Přes noc třicítkou) a to není tak úplně málo.. (17.06.2012)

Jedna z věcí ke které se ráda vracím, když chci zažít pořádnou slaďárnu. Nejhorší je, že to tak v životě nikdy nechodí ale to sem netahejme...Zní to jako klišé ale nápad dobrý. Díky hereckým výkonům Amandy a Christophera to bylo super :-).Gael trošku víc přehrál než měl ale i tak to neztratilo na kouzlu. (01.01.2012)

Tak tenhle lehký, barvami hýřící filmík si plaval na hodně velkých vlnách. Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Ležím na zádech, koukám na hvězdy a nevím, kolik jich vidím. Zas až tak moc jich není. Chvílemi dvě, chvílemi tři... v pár vteřinách tam snad i dokonce probleskovala nějaká čtvrtá, ale tak byla tak letmá, že jsem ji téměř nezachytila. Ale ta přílišná romantika mne umrtvila tak, že ať se snažím nějak rozkoukat, víc jak dvě tečky v dálce tam nevidím. (09.06.2012)

Trošku přeslazená romanťárna, ve stylu "dva v jednom" Příběh totiž sleduje hned dvě linie a to mezi Claire hledající svého Lorenza a Sophii, která otevírá své srdce suchopárnému Charliemu. První varianta sazí na osvědčené motto „stará láska nerezaví“ a ta druhá zase na „co se škádlívá, to se rádo mívá“. Scenáristé, ale ke škodě filmu nevyužili potenciálu, jejž nabízela setkání s falešnými Lorenzi, což by mohlo příběh alespoň trochu oživit. Na můj vkus příběh totiž ztrácel dech a nad vodou ho neudrželi ani poitalštěné verze romantických hitů. Netvrdím, že se mi film vůbec nelíbil, ale jednoduše mi nenabídnul nic, co by mne přimělo, si na něj za týden vzpomenout. (07.01.2016)