Ginger a Fred

Film Ginger a Fred mi velice sednul. Jednak svým plivancem do tváře televizní povrchnosti a reklamní stupiditě, ale také tím s jak velké dílo dokázali společně na stará kolena Fellini+Mastroianni+Masina vytvořit. Po režijní stránce se jedná o velkolepý absurdní koncert, takový jaké to převáděl mistr Frederico za starých časů. Nejlepší na filmu je totiž jeho forma. Divák je snad v každém druhém záběru konfronotván nějakou poloabsurdní postavou, sanžící se zoufale vetřít do pozornosti a vyprávět všem o své nablýskané nicotnosti. Všudypřítomné reklamy, ať již spoty či plakáty se neštítí útočit na ty nejprimitivnější pudy a „celebrity“ a vůbec celý televizní svět je vnímán jako pokrytecký ostrov blyštivosti a lesku uprostřed moře špíny. Kdo v tomto světě není, jakoby byl lůza. Celý film je sice posunut již za hranu normálnosti, ale k tomu co dávají za výplachy v televizi to opravdu až tak daleko nemá. No a ústření herecká dvojice v rolích senitmentálních staromilců, v době ve které se tak úplně neorientují, také podává jedny ze životních výkonů. Ať již jde o postavy které zvtárňují, nebo slušné taneční výkony. (20.06.2012)

Že Fellini není moje krevní skupina, opakuju poměrně často. Teď ale půjdu do sebe a už to říkat nebudu (ono těch filmů, které bych chtěl vidět, je tolik, že může jednoho Itala s klidem vynechat). Je to mimochodem můj teprve 4. film od mistra. Obrovské panoptikum, Babylon, blázinec, a nuda, nuda, dvouhodinová nuda. Kdyby se nestavělo na dvou důchodcích, a jejich postavy byly jen použity pro stavbu příběhu kolem televize, asi by mělo jinej drajv. Jako kritiku, nebo reflexi, nebo prostě pohled do zákulisí televarieté by to mohlo být fajn. Tohle je unylé, smutné, polotrapné, a ani 80 dabérů, které Olga Walló ke spolupráci přizvala, to nezachrání. (22.01.2017)

Trochu mě překvapuje, že okolní komentáře reflektují převážně tu stránku filmu, která pranýřuje televizi. Nepochybně to dělá velmi vydatně, ale přiznejme si, že televize je snadný terč - můžete střílet i poslepu a vždycky něco trefíte. To by bylo laciné vítězství, nehodné více než dvou hvězdiček. Osobně jsem si ten film oblíbil pro něco jiného a věřím, že i jiní, ale asi není snadné to "něco" definovat. Ginger a Fred by byli dobrou odpovědí na otázku, co mě přitahuje na starých filmech a proč mě okouzlují víc než novinky. Jsou to relikvie z časů, které byly krásné něčím ve své době běžným a proto neviděným, co je dnes vzácné a těžko napodobitelné. Filmy, které s odstupem získávají přidanou hodnotu konečnosti svého počtu tak jako vymírající živočišné druhy. A právě to je osudem Pippa a Amelie. V době, kdy byli mladí, nebyli o nic méně "pokleslí" než ta televize kolem. Vždyť byli koneckonců jen imitátoři pravé Ginger a pravého Freda. Cílem jejich vystoupení byl plagiát. Nápodoba něčeho, co se u jiných osvědčilo. Ani jejich pohnutky nemusely být nikterak vznešené, toužili snad po penězích, snad po tom urvat si svých patnáct minut slávy. Ale Astaira a Rogersovou napodobovali tak dlouho, že se jejich um musel nutně zdokonalovat a nevyhnutelně se i lišit od vzoru. Získával vlastní osobitost a novou kvalitu. Když "Ginger a Fred" vědí, jak na to a snesou srovnání s vyšší ligou, než jsou šantánové hopsandy a lidoví vypravěči, změní se bohužel i požadavky doby. Reálný Fred Astaire a Ginger Rogersová tančí už jen vzácně a cíleně si budují mediální obraz herců, příležitostí, kde a proč uplatnit jejich sebedokonalejší imitaci ubývá. A když se náhle jedna najde, kdoví, zda už není pozdě... Ten film je o míjení se s časem. Všichni jednou vyjdeme z módy nebo se nám to už stalo. A snad proto, že je to citlivé téma a určuje melancholický tón filmu, se raději bavíme tou vnější felliniovskou travestií, vzájemně se ujišťujeme, jak je to pokleslé a potvrzujeme si tím, že to vidíme jako většina a proto ještě nejsme z kola venku. Možná je to chyba. 80% (16.01.2010)

Ja viem, že Fellini nám chce niečo dôležitého povedať o úpadku pôvodnej zábavnej televíznej tvorby. Ale Ginger a Fred je pre nás, ľudí žijúcich v rozbehnutom 21. storočí, zaujímavý predovšetkým neuveriteľne šialeným zákulisím talianskej komerčnej televízie. Bláznivé kostýmy ďaleko za hranicou vkusu sú tým, čo by dokázalo udržať aj dnešného 15 ročného adolescenta neveriacky pozerať dve hodiny bez prestávky na hd plazmu. Neiinšpirovali sa v tejto móde tvorcovia Hunger games? (28.05.2012)

Blbě se to hodnotí. Na jednu stranu je ten film velmi chytrý a má co říct o stáří, televizi, apod. Jenže můj dojem z toho filmu se měnil s každou scénou. Fellini ve svých posledních filmech kašle na děj a věnuje se především poetice. Ginger a Fred není výjimkou a protože mě Felliniho poetika ne vždy okouzlí, tady jsem to měl jak na houpačce. Některé scénky se mi líbily svojí poetičností, jiné jsou humorné, ale pak jsou tu ty, co jen otravují a nudí. A těch bylo obzvlášť v prostřední části dost. I tak to má ale povedený začátek a konec a Giulietta Masina působí kouzelně i v tolika letech (charizmatem, ne krásou, abych tady náhodou nebyl označen za gerontofila), ale celkový dojem z toho nemám tak silný, jako třeba z Amarcordu. Váhal jsem mezi silnými 3* a slabými 4*, ale nakonec přistoupím k druhé variantě a to jen kvůli chytrému přesahu. Ten třeba v Interview naprosto chybí. Slabé 4* (13.10.2020)