42. ulice

Snímek, který definoval moderní filmový muzikál. Dnes už bohužel nekoukatelná nuda s otřesnými herci. Důvodem pro mé hodnocení jsou jen dvě věci. Především důležité místo mezi milníky světové kinematografie (pokud vám uniká formální stránka, zkuste si vzpomenout kolikrát byla později zopakovaná fabule 42. ulice o dívce, co hraje druhé housle, dokud jí nenadálá událost nehodí do klína hlavní roli). A v druhé řadě je to poslední čtvrthodinka, kdy se hraje samotný muzikál a Bacon předvádí své proslulé kamerové jízdy mezi nohama tanečnic a nadhledy na taneční obrazce tvořené na scéně. Přesto - Never more! PS: V jedné z prvních rolí zde vystupuje i proslulá muzikálová hvězda Hollywoodu Ginger Rogers. (13.01.2010)

Muzikálová komedie, která není nijak zvlášť vtipná. Jejím vrcholem je velkolepý divadelní muzikál, který během celého filmu zkouší divadelní společnost. Závěrečné muzikálové číslo trvá asi 15 minut, ale bohužel je to jen takový mišmaš pěveckých a tanečních čísel, která nedávají nějaký extra smysl, i když jsou docela výpravná a zdařile natočená. Snímek vznikl ještě před vydáním osudného filmového kodexu, takže si tu užijeme plno záběrů na armádu obnažených nohou divadelních tanečnic anebo třeba v písničce spojení "sexy ladies", což jinak moc ve filmech s této doby není. (19.03.2017)

Na 42. ulici jsem zcela postrádal divadelní atmosféru a přitom se tam tak intenzivně nacvičovalo muzikálové představení. Lidé neznalí vlastních jmen se zde němě konfrontovali, reprodukovali slova písní i pohyby tanců, odžívali své nejasné existence a vyvolávali dojem velkého divadelního světa. Každý krok byl však jen úkrokem a od prvních scén se chaotickým děním šířil chlad. Postrádal jsem nadsázku, která by vše zvrhla v travestii, nebo která by, třebas vrcholící milostnou pointou, alespoň nechala explodovat ohňostroj happyendu, či smysluplně vystavěný scénář, který by vážnost, ba osudovost zápletek náležitě vyzdvihl a vpustil diváka do dramatu. Dílčí silné scény, třeba iniciační rozhovor dvou konkurenčních hereček před premiérou (se svou svatební pointou), byly silné, ale až ta závěrečná procházka premiérovou scénou vzkřísila smysly chtivé music-hallu. Rozpaků jsem se prostě nezbavil – a do tance se mi nechtělo. Škoda… (21.10.2017)

Štyridsiata druhá ulica je klasický muzikál zlatého veku Hollywoodu. Bohužiaľ ničím nevyčnievajúci. Aspoň z môjho hľadiska, i keď si uvedomujem jeho preslulosť. No bol jedným z prvých, čo mu nikto nezoberie. Lenže prvá hodina je bohužiaľ značná nuda, kde mi tie dialógy nepripadali ani zďaleka tak britké, aké by v žánri mali byť (napríklad ako v Gold diggers of 1933) a zápletka sa až tak bláznivo nezamotáva, ako tvrdí synopsia. Herectvo je značne expresívne, nereálne, ale to k žánru zase patrí. Takže ako mnohí spomenuli, veľa zachraňuje samotné vystúpenie, ku ktorému pochopiteľne po všetkých peripetiách a nepravdepodobných náhodách dôjde. Na druhej strane pri úchvatných horných pohľadoch na tanečnice som začal premýšľať nad tým, kto ich na javisku môže obdivovať, keďže diváci vidia scénu spredu. Iba divák filmový, ktorý si tak ešte viac uvedomí fiktívnosť celého deja. (22.01.2014)

o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy? (23.04.2015)