O kapitalismu s láskou

Michael Moore si nepochybně spoustu informací dokresluje a manipuluje s nima. Mnohdy si taky onanuje svoje levicově intelektuální ego, směruje své postavy do názorů které chce slyšet a je až trestuhodné jednostanný. Přesto, to co se snaží říkát a komu se to snaží říkat stojí za to. O kapitalismu s láskou není nic korektního (ostatně jak už jsme u Moora zvyklý). Zato člověka váźně praští do hlavy a je to taková správná lečba šokem. Já jsem pro a obdivuju lidi co jdou proti proudu a snaží se do zavedených (špatných) konvencí vnést zlepšení. A přesně o tom tenhle snímek je. Is this the United States Congress, or the board of directors of Goldman Sachs? (08.04.2010)

Levicově zaměřený snímek, jemuž chybí nadhled v mnoha ohledech. Michael Moore v dokumentu zpracovává velice zajímavá témata, která, dle mého názoru, nemají velké (ale mizivé) spojení a návaznost na kapitalismus, o němž právě dokument je. Témata (problémy mladých a jejich zavírání do pasťáku, který je v mnohém velký business, pojišťování pracovníků proti možnostem jejich úmrtí, na nichž velké společnosti značně vydělávají či problémy se stále klesajícími platy pilotů a osob spojených s leteckým průmyslem a další), která jsou v mnoha ohledech kontroverzní, by si zasloužila více prostoru, ale pravděpodobně v jiném dokumentu. Nelze Mooreovi upřít, že je mistrem ve stupňování a vyhrocování scén, které předvedl například u proslovů v americkém Kongresu, jež skvěle doplňuje zvolená hudba. Osobně mě příliš nepřesvědčil svými teatrálními gesty, která často předváděl, občas sice byla vtipná, ale v konečném kontrastu spíše zbytečná a trapná. (27.04.2011)

Typický Moore. Jako dokumentarista by zasloužil profackovat za podujatost, s jakou k tématu přistupuje a jak hybatelem některých věcí je dokonce on sám, ale na druhou stranu mu to odpustíte, protože vlastně říká přesně to, co chcete slyšet. Za starou ošklivou kartářkou, která vám předpoví tři roky neštěstí, už znovu nepřijdete, ale za mladičkou učednicí, která vám maže povidla na ústa a jiné erotogenní zóny, je dobíhat zatraceně fajn. Bod navíc za ústřední mesage (alespoň pro mě): Kapitalismus NENÍ demokracie A socialismus NENÍ komunismus. (01.07.2010)

Michael Moore je zaujatý, o tom žádná ale na druhou stranu se jedná o člověka, který se snaží ukázat, že to tu je špatně a snaží se nám ukázat, co přesně nefunguje. Navíc je u toho vtipný a je u toho hodně sžíravý. Za mě jsou jeho dokumenty prostě paráda a tenhle to pro mě také dokazuje. Jeho myšlenky s mými celkem souzní. (11.10.2016)

U Moora je potřeba rozlišovat a vlastně i odděleně několik věcí: a) samotnou filmařinu, b) kontext, do jakého svou výpověd vsazuje, c) důsledky, které by z jeho filmů měly vyplývat pro reálnou politiku. ____ Pokud Capitalism: A Love Story beru jako pamflet, který se snaží působit proti propagandě amerických mainstreamových médií, a dělat to tak, aby jeho poselství přijaly hlavně obyčejní lidé křesťanského vyznání, kteří obvykle nejsou schopni prohlédnout určitou ideologickou manipulaci, pak je Moorův film obhajitelný a vlastně velmi přínosný. __________ Humornou formou otvírá oči těm, kteří uvěřili, že dnešní podoba vládnutí v Americe je demokracie a že demokracie je slučitelná s kapitalismem, resp. současnou korporátní formou kapitalismu a plutokracie. (Chápu, že ta slova někomu znějí nepříjemně...) Moore vlastně jen říká: americká ústava nestojí na kapitalismu, stejně jako na něm nestojí křesťanské hodnoty, a kapitalismus, jak jsme ho znali a měli rádi v 50. letech, zmutoval v něco úplně jiného. Měli bychom tedy přestat žít v romantické iluzi a zbavit se naší nešťastné a neustále nenaplňované lásky k ideálu, který už dlouho neexistuje. ____________Kromě happeningových provokací s označením Wall Streetu za "crime scene" pak Moore ukazuje i příklady toho, jak je možné zpět navrátit význam odborovým organizacím, případně, jak budovat spravedlivě fungující a plně tržní firmy. Nejde tu tedy o žádnou verzi východních levicových režimů ani utopie, ale ukázky toho, co už zjevně funguje. _______________________ Vzhledem k tomu, že Moore ale nejen analyzuje, ale i provokuje, agituje a sám pochopitelně manipuluje s informacemi, případně používá slova v trochu jiném než obvyklém významu, nedělal bych z něj hlavního mluvčího "západních levicových intelektuálů". Pokud máte zájem o serióznější díla na podobná témata, doporučuju buď Doktrínu strachu od Michaela Winterbottoma zachycující přednášku Naomi Kleinové, nebo starší film Adama Curtise (např. Power of Nightmares). (23.01.2010)