Melancholie

Melancholická nálada, umělecké kompozice, vážná hudba, astronomií ovlivněné téma. Postavy, které nejsou psychicky vyrovnané a většinu filmu stráví v jakémsi stádiu polospánku. Děj, který je těžko pochopitelný a z velké části se dá považovat za pouhou metaforu. Na co? Těžko říct, odpověď hledejte po zhlédnutí sami. Melancholie nic nevysvětluje. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených (jamka č. 19), mnoho scén se pohybuje na hraně reality a představy, mnoho detailů je na první pohled přehlédnutelných. Lars von Trier zkrátka točí 'jiné' filmy a místy by se mohlo i zdát, že svou snahou o působivou, uměleckou atmosféru zabíjí jakékoliv náznaky příběhu a dějového posunu. Ano, možná je to pravda, i já ostatně často sdílela Sutherlandovo nepochopení a jistou iritaci k chování hlavní hrdinky. I tak mi ale zůstane Melancholia v hlavě jako film, při kterém si nikdo v celém kině nedovolil narušit hrobové ticho (což se mi v Británii stalo poprvé), který ve mně evokuje neustále další interpretace a myšlenky a po jehož zhlédnutí mě napadlo jediné slovo: "Wow." (30.09.2011)

Na m/Melancholii a konec světa se nelze připravit. Trier už dokáže zachytit náladu, kdy se do ničeho nemáte, s podobnou naléhavostí jako Bergman. Jen tím naštve víc lidí a navrch nechá zničit Zemi. Melancholia logicky navazuje na Antikrista. V něm šlo o střet muže a ženy. Tentokrát se střetávají dvě sestry, dva životní postoje a nakonec dvě planety. Depresivní Justine osud pasivně přijímá. Ví, že nic nezmění. Zároveň reprezentuje krajní individualismus. Raději zůstane sama sebou, než aby se podřídila společenským konvencím. Claire víc záleží na druhých. Situaci se neodevzdává, ale chce ji mít pod kontrolou. Teprve v závěru si vyměňují role a jedna nachází porozumění pro druhou. Svým způsobem tak jde o happy end, který zároveň ukazuje, jak celý život před myšlenkou na smrt utíkáme do magických jeskyní, jež mohou mít pro každého jinou podobu, ale ve výsledku jsou stejně málo nápomocné. Melancholia je zároveň jízlivou polemikou s americkými katastrofickými filmy, snažícími se nás naopak přesvědčit, že tragédii lze s lidskou činorodostí (a Brucem Willisem) zvrátit. Trier namísto zachránce nabízí jen dva možné způsoby, jak přijmout nevyhnutelné. Poslední hodiny před koncem světa nás nadto nutí trávit s dekadentními představiteli high society, kteří rozhodně nejsou nositeli vznešených vlastností a mají dost problémů sami se sebou. Nenabízí tak mnoho důvodů, proč si přát, aby konec nenastal, což mi přijde upřímnější než hollywoodský přístup. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, J*A*S*M, Lavran, Subjektiv, FlyBoy, Traffic, fmash, Aelita, Iroquaise, Psice, jemenfoutiste, mjuran (03.10.2011)

Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně.. (25.07.2011)

Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. (25.05.2011)

(2x v kině) Rozkoš. Úvod bezchybný, finále fatální. Vynikající pro milovníky Richarda Wagnera i poprsí a ďolíčků Kirsten Dunst. Rozkoš se násobí samozřejmě v části Justine, ve které je vše a nechybí nic. Humor se snoubí s absurdnem a symbolikou. Nač plýtvat primitivizmem Udo Kiera, když jsou tu nádherné novomanželské lásky her Alexandara Skarsgårda. Takhle blízko k orgazmu nebyl od dob True Blood a to už je co říct. (03.07.2011)