Reklama

Reklama

Melancholie

  • Česko Melancholia (více)
Trailer

Obsahy(1)

Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (1 200)

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

Místo Sutherlanda měl být obsazen Bruce Willis; teprve se spasitelem planety "asteroid my ass" by Trier hodil směrem k divákům ten správný ironický úšklebek a nadhled; na tuhle rovinu je Jack Bauer přeci jen malé pívo. No, ale vážně... Surrealistický "videoklip" na Wagnera, "formanovská" svatba a Trier v komorně emočním; a přesto vizuálně nejpůsobivějším; zániku světa. Hned v několika pasážích se skutečně daří navodit onu tolik specifickou atmosféru i pocity typické pro stavy melancholie, což se ve filmu vidí/prožije málokdy. ()

H34D 

všechny recenze uživatele

Přiznávám, že nerežírovat tento film Lars von Trier, mé hodnocení by bylo nižší. Jenže je to právě Lars von Trier, díky kterému jsem se já a určitě i řada dalších diváků, obzvlášť pobízela k vyhledávání skrytých významů, tvorbě nedoslovných souvislostí, vnímání obrazové kompozice atd. Byť si nemyslím, že Melancholie je puzzle, které musí být za každou cenu složeno (oproti tomu např. v Antikristu divák musí alespoň něco málo vyluštit, aby si jej dokázal užít), tak po aktivním zhlédnutím dvou hodin tohoto filmu nemohu být nespokojen. Postavy mají v sobě vepsáno cosi zvláštního, tvorba "obrazů" von Triera je od samoého počátku zajímavá, atmosféra velice unikátní a směrem k závěru překvapivě hutná a tíživá, zejména konečných pár minut je doslova destruktivních. Samozřejmě i tak bych ocenil květnatější děj, von Trierovi nemohu upřít, že i s malým množstvím prostředků dokáže sdělit mnoho, ale nic to nemění na tom, že určitá místa byla poměrně dost "vláčná". 7/10 ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Na m/Melancholii a konec světa se nelze připravit. Trier už dokáže zachytit náladu, kdy se do ničeho nemáte, s podobnou naléhavostí jako Bergman. Jen tím naštve víc lidí a navrch nechá zničit Zemi. Melancholia logicky navazuje na Antikrista. V něm šlo o střet muže a ženy. Tentokrát se střetávají dvě sestry, dva životní postoje a nakonec dvě planety. Depresivní Justine osud pasivně přijímá. Ví, že nic nezmění. Zároveň reprezentuje krajní individualismus. Raději zůstane sama sebou, než aby se podřídila společenským konvencím. Claire víc záleží na druhých. Situaci se neodevzdává, ale chce ji mít pod kontrolou. Teprve v závěru si vyměňují role a jedna nachází porozumění pro druhou. Svým způsobem tak jde o happy end, který zároveň ukazuje, jak celý život před myšlenkou na smrt utíkáme do magických jeskyní, jež mohou mít pro každého jinou podobu, ale ve výsledku jsou stejně málo nápomocné. Melancholia je zároveň jízlivou polemikou s americkými katastrofickými filmy, snažícími se nás naopak přesvědčit, že tragédii lze s lidskou činorodostí (a Brucem Willisem) zvrátit. Trier namísto zachránce nabízí jen dva možné způsoby, jak přijmout nevyhnutelné. Poslední hodiny před koncem světa nás nadto nutí trávit s dekadentními představiteli high society, kteří rozhodně nejsou nositeli vznešených vlastností a mají dost problémů sami se sebou. Nenabízí tak mnoho důvodů, proč si přát, aby konec nenastal, což mi přijde upřímnější než hollywoodský přístup. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, JFL, J*A*S*M, Lavran, Subjektiv, FlyBoy, Traffic, fmash, Aelita, Iroquaise, Psice, jemenfoutiste, mjuran ()

Lynn 

všechny recenze uživatele

Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. ()

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

18 = AH. Adolf Hitler. 19 = Ten Následující. Je s podivem, že veřejnost tak sveřepě ignoruje interpretační návod, jenž jí Lars von Trier s ironií sobě vlastní poskytl na tiskové konferenci v Cannes, když se přiznal k fascinaci nacistickou estetikou. Co ovšem činí estetiku nacistickou? Napadá mě fascinace mocí, silou a krásou příslušníka "nadřazené" rasy, napadají mě i nordické mýty a třebas ještě všeobecná, masová přístupnost budící kolektivní šílenství, posedlost smrtí a sebeobětováním... Zajeďme si na moment odpočinout od Triera pro inspiraci kousek na jih, do Lublaně, či Laibachu, chcete-li lépe vidět, kam mířím: "...Our basic inspiration...: art of the THIRD REICH, totalitarism, taylorism, bruitism, DISCO... Disco...as the the most appropriate means of media manipulation." A tak dále, a tak dále. Disko jako ideální podmanitel mysli, který stimuluje automatizované chování, které je nutné pro chod industriální společnosti. Má-li nám Laibach co říci o vztahu nacismu a diska na poli hudebního média, jak se to má s médii ostatními? Co je analogem diska ve výtvarném umění? Po pravdě řečeno, masám určené výtvarné umění je přísně vzato mrtvé a živořivě parazituje na celebritách a módě: zpěvácích, modelkách, sportovcích a filmech. Taky vám přijde, že úvodní sekvence zpomalených záběrů + některé momenty v druhé kapitole těží z filmového plakátu? Některé recenze se o této skutečnosti bez snahy o zasazení do širších souvislostí zmiňují. Ona statičnost či zpomalenost dává možnost je jako plakáty vnímat, plakátovost tak deklaruje a podtrhuje ji tím, že obsahově záběry citují, kopírují a parafrázují jiné filmy či díla výtvarného umění, čímž propojení statického a pohyblivého obrazu utvrzují. Trier si dovolí i lecjakou legrácku (pokud to není něco víc, nevím): stromy které Loni v Marienbadu nevrhaly jediný stín dnes dohánějí v poslední chvíli co se dá a každý vrhá stíny dva; kde Tarkovskij doplnil záběr v Solarisu Brueghelovým obrazem Lovci ve sněhu, Trier vrací detailem jen a pouze Brueghela - předobraz jako poobraz. Pokus o "dialektický" humor? Bránice to ustála. Pokud se pokusíme osy nacistické umění - disko a nacistické umění - filmový plakát aplikovat na médium filmové, tedy objevit filmové analogy plakátu a diska, docestujeme k hollywoodskému akčnímu blockbusteru. Děkuji tímto Artranovi, že mě upozornil na komentář JFL, který se o "blockbusterovitosti" Melancholie zmiňuje. Nechci směřovat nebohého čtenáře k přesvědčení, že disko, plakát a Hollywood = nacismus. Ne, proboha. Že volí k dosažení svých cílů podobně manipulativních prostředků přeci ještě neznamená, že se jejich cíle shodují - vyhlazení ras přeci nelze srovnávat s hromaděním kapitálu. Přestavám vyhrávat lublaňskou notu, jen ironicky rozhodím možné osy do divadla, které vulgarizoval fotbalový zápas a opery, kde vítězně táhne lidským uchem muzikál. Nic proti, vždyť i já tomu občas podléhám. Nezapomeňme, že během úvodní části i zbytku filmu zní předehra k Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Příběh tragické dvojice začíná svatbou, stejně tak jako první "dějství" Melancholie začíná svatbou. Každý ví, že právě Wagner byl vůdcovým nejoblíbenějším skladatelem, přičemž sympatie násobil jistě i Wagnerův antisemitismus. Ideologické zakořenění nacismu v německém romantismu je poměrně známá věc. Oběma "myšlenkovým směrům" je také vlastní "Weltschmerz", pocit zažíváný člověkem, jenž plně chápe, že fyzická realita nikdy nemůže naplnit žádosti duše, Weltschmerz, bolest duše způsobená smutkem z uvědomění si, že za mé-lidské-(Justýniny) slabosti zodpovídá nepatřičnost a krutost světa (volně z wiki). Weltschmerz odrážený v zrcadle nebeské sféry jako Schmerzwelt, Svět Bolesti, planeta Melancholia. Když už jsem se konečně o ten ústřední pocit otřel, chvíli u něj zůstanu, leč bez SPOILERŮ to nepůjde. Svatba, prý jeden z nejšťastnějších dnů života ženy, ovšem Justine jen zpočátku působí radostně. Bublání animozit v kotli svatebčanů, kteří tak úplně nesdílejí její pocity. Rozhádaní rodiče, jejichž svazek snad kdysi ukula stejná láska, co chovají k sobě ženich s nevěstou, působí jako memento možné budoucnosti. Zaměstnavatel, jenž neopomene nikdy srdečně zdůraznit, že Justine je strojem na skvělé slogany. Armáda ostatních, kteří se zřejmě jen tupě snaží vykonat činnosti, které se na svatbě vykonat mají. Ale ani taková ošklivost, myslím, nemůže vysvětlit rozpuštění idyly do nejčernější deprese. Chemická nerovnáha, kterou spustí malinké popostrčení? Film prostupující Zoufalství zapříčiněné ničím. Kdo ví. Jisto je, že celý nový svět se "Spravedlivé" (Justine, just) hnusí a rozhodne se mu to dát najevo. Marně se hledá útěcha v obrazech starého, zmizelého světa, který snad krásný býval. Nejmladší čistá je MIllaisova Ofélie (opět z Wagnerových časů), pak již následuje špinavé "židovské" umění avantgardy (jak jej vnímal nacismus). Nejde tentokrát o Lebensraum jako o konečné vítězství Melancholie nad Justine. Ze zoufalství vypustit všechno potlačené. Ničit. A pak litovat. Melancholie se blíží Zemi, krysy opouští potápějící se loď. Všichni ví, že se blíží. Podle nordické mytologie se konec světa Ragnarok odehraje na místě zvaném Óskopnir (někdy též "znetvořený"), po té co padne most Bifröst (který pak už logicky nepůjde překročit), stvořený ze třech barev. Nebo snad jde o peklo Helheim, do kterého se jednosměrně jde přes most Gjallarbru? Či, nejčistěji vyloženo, úniková cesta od Melancholie (deprese), kterou ovšem neodjedu jen proto, že už mě nebaví být nešťastný? Možná dokonce jen marná snaha přejet po mostech, které za sebou Justine a časem i Claire spálily. V druhé kapitole se nám mísí snaha překonat nesnáze (Claire) s uspokojením té, která přece vždycky věděla, že přijde nevyhnutelný, správný konec (Justine), důvěřivou nečinností (dítě) a konečně předvídáním psychologa (Sutherlandova postava). Nedejte se zmást, pohybuje-li se Deprese, Melancholia na obloze, stává se nutně astronom psychologem (ale přesto v rovině konce světa zůstává astronomem), který vypočítává hnutí mysli. Prodlužuje postavu Muže z Antikrista, aby opět selhal tváří v tvář temné hlubině ženy a zároveň temné hlubině universa. Nejsem ovšem ochoten jej morálně soudit za jeho konec, jak mnozí činí. Je tak těžké pochopit, že se zabije člověk, který o vše, co ctil a měl rád přijde za pár minut v neskutečném kataklyzmatu? Když už chcete soudit, suďte Justine za její přiznání vědomí konce, za její uspokojení z toho, že její pocit byl vždy správný. Kolikže bylo fazolí? 678. A víte, že loni v Egyptě natočili film se jménem "678" o, eufemisticky řečeno, nepříjemném životě tamních žen? Není to vyloženě neznámý kousek. Možná k tomu ani nemusíme přidávat, že v Egyptě se fazole dávaly mrtvým do hrobu, abychom vytušili, co si Justine v hloubi duše myslela o svém manželství. Radost, že její pocit vládne světu by se vám více měla hnusit než nějaká sebevraždička. Uspokojení z konce všeho. Hnus. Hitlerovi v mládí prý ubližovali Židé, šup s nimi do koncentráku. Justine ubližoval celý svět, tak prc, řeknem, že je zlý. 19 = Justine. "Ať si to vyžere, co mi proved." Označovat její klid za racionální? Racionální chování vede ke stanoveným cílům. Kde není možné cokoliv změnit, dělení na racionální a iracionální ztrácí svůj smysl. Ona se jen usmívá nad koncem všeho, protože její trouhy došly naplnění a dává najevo svou převahu, poprvé v životě, ačkoliv na ní nemá žádnou zásluhu. Někdo dokonce její klid obdivuje. To je zvrácenost, obdivovat člověka, který se usmívá nad koncem všeho křehkého života ve Vesmíru, přičemž onu veškerost si vsugeroval, aby mu jeho triumf připadal dokonalý. Malost nad malost. A Justine vítězí. Svádí nebohou Claire do pravěku k magickému myšlení. Že Claire nechala svůj strach ovládnout klidem Justine jí moc nelichotí. To by se mně nestalo, Můj strach by vyhrál nad takovým bludem! Poslední ozvěna kolektivní paměti na osm bohů, jež v jeskyni u kořenů Yggdrasilu přežili Ragnarok, rezonuje v hlavách - pár klacíků ale jen vzdáleně připomene mocný strom, který nese světy. Ragnarok byl předznamenán a dovršen lépe než v Eddě: "...Black become the sun's beams... Brothers will fight and kill each other, sisters' children will defile kinship... No man will have mercy on another... Then the powerful, mighty one, he who rules over everything, will come from above, to the judgment-place of the gods... Nidhogg flies over the plain, in his wings he carries corpses; now she must sink down... The sun turns black, earth sinks in the sea, The hot stars down from heaven are whirled; Fierce grows the steam and the life-feeding flame, Till fire leaps high about heaven itself." Na konec Surtr svým mečem Surtalogi vyvolá obrovský požár, který spálí všech devět světů. A ticho. Spadla klec. Konec srandy. Té mojí samozřejmě. Pokud si jednoduše neřeknete: "Subjektiv je magor," možná se i budete ptát, co mě vedlo k takovému grafomanství. Je to ohromná zábava. Na nadarmo vymysleli v Dánsku Lego. Melancholia je taková významová stavebnice. Na čím menší kostičky ji rozložíte, tím divotvornější významy z ní lze složit, ovšem s tím rizikem, že zbyde spousta kousíčků, které už nedokážete nijak použít. Dneska jsem postavil letadlo, příště to bude třeba domeček. Letadlům s domečky ovšem nelze přisoudit vlastnost pravdivé/nepravdivé. Ohraďte se: "Ale to je znásilňování díla!" Jistěže, jenže jak si mám pomoci, když na mě Melancholie lascivně mlaská tisícem vlhkých otvorů. Takových detailů, co přímo volají, aby byly vykládány - nevnímány "přímo": Most. 18. Divná trajektorie planety. Jak méní barvu. Chování koní. Aluze v úvodní sekvenci. Kdeco dalšího. Jestli jsem si s nimi neměl hrát, proč mi byly dány? Pokud jsem měl složit něco konkrétního, sem s návodem. Jejich ignorování mi přijde jako horší zrada na filmu než moje trochu nablblá hra. Ono i v ní je ostatně leccos, co považuji za relevantní poznámky k Melancholii. Ať si čtenář sám rozsoudí, co ho oslovuje a co ne. Když nemusí dávat návod Trier, který na to má, proč já bych měl? Ale možná mě jednotliviny příliš svedly z cesty, řečeno příslovím: "Pro stromy nevidím les," (který nejspíš vidí uživatel Lavran, čest jeho komentu). Hmm, možná. Pak jsem vinen především já a pak až Trier. Hvězdičkově se ovšem budu tvářit, že jen Trier. Na druhou stranu, třebas mi výhled na les nezakrývají stromy, ale domy, auta a stádo letících krav. Pak by asi hřešil víc Trier než já. Nebo jde o Trierovu hru s klišé, kterou tu tolik lidí operuje? Konečně... Znáte lepší intelektuálské klišé než umisťování/hledání kryptických významů? Jistě by mi byla milejší než kombinace "dokumentarizující" kamery 1. kapitoly s chováním postav tamtéž, jež ve shodě s Trierem poslední doby vyjevují nepravděpodobně až neživotně vypadající hnus (s výjimkou hlavních postav, naštěstí). Jen v ni (tu hru) věřit. Já vím, s tím hnusem...přízemní výtka, ale už by mohl zkusit něco jiného. Ale třebas jde zase o hru - protiklišé k HW, v němž lidé občas bývají neskutečně krásní a zrovna tak neživotní nebo neskutečně legrační a pořád neživotní. Jen v ni věřit. Tak to vidíte, taky se opakuji. Jenom ne tak dobře. Silné ***. P.S.: Už delší dobu tuším, že jsem se na Melancholii poprvé díval blbě. Uvidím-li ji kdy ještě, může se hodnocení změnit. Ne nutně nahoru. Zatím chybí chuť. () (méně) (více)

Galerie (48)

Zajímavosti (23)

  • Americká skupina Avenged Sevenfold se filmem inspirovala k napsání skladby "Planets", která vyšla v roce 2013 na jejich novém albu Hail to the King. (Stanley619)
  • Dům, kde se celý film odehrává, je zámek Tjolöholm ve Švédsku. (Cheeker)
  • Excentrický režisér Trier si občas během natáčení svlékl kalhoty a chodil po place téměř nahý, aby pobavil herce a štáb. (Brousitch)

Související novinky

Kino Světozor slaví Patnáct let

Kino Světozor slaví Patnáct let

14.05.2019

Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (více)

Best of 2011 dle vybraných uživatelů

Best of 2011 dle vybraných uživatelů

31.12.2011

Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)

Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel

Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel

15.07.2011

Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (více)

Melancholická Kirsten Dunst

Melancholická Kirsten Dunst

17.04.2010

V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (více)

Reklama

Reklama