Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (1 200)
Melancholická nálada, umělecké kompozice, vážná hudba, astronomií ovlivněné téma. Postavy, které nejsou psychicky vyrovnané a většinu filmu stráví v jakémsi stádiu polospánku. Děj, který je těžko pochopitelný a z velké části se dá považovat za pouhou metaforu. Na co? Těžko říct, odpověď hledejte po zhlédnutí sami. Melancholie nic nevysvětluje. Mnoho otázek zůstává nezodpovězených (jamka č. 19), mnoho scén se pohybuje na hraně reality a představy, mnoho detailů je na první pohled přehlédnutelných. Lars von Trier zkrátka točí 'jiné' filmy a místy by se mohlo i zdát, že svou snahou o působivou, uměleckou atmosféru zabíjí jakékoliv náznaky příběhu a dějového posunu. Ano, možná je to pravda, i já ostatně často sdílela Sutherlandovo nepochopení a jistou iritaci k chování hlavní hrdinky. I tak mi ale zůstane Melancholia v hlavě jako film, při kterém si nikdo v celém kině nedovolil narušit hrobové ticho (což se mi v Británii stalo poprvé), který ve mně evokuje neustále další interpretace a myšlenky a po jehož zhlédnutí mě napadlo jediné slovo: "Wow." ()
Moje první setkání s Larsem von Trierem dopadlo velice dobře. Po dechberoucím úvodu mi bylo líto, že jsem Melancholii nezastihl v kině, po první části jsem byl nadšený a po části následující lehce zmatený, ale pořád nadmíru spokojený. Kombinace ruční "pozemské" kamery, "vesmírných" pohledů (jichž není mnoho), hudby (Wagner!) a perfektních hereckých výkonů (s bezkonkurenčním Kieferem Sutherlandem v čele) se vydařila. Neporozuměl jsem nejspíš úplně všemu, ale právě díky tomu si film v budoucnu rád pustím znovu. ()
Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa. ()
Naše planeta je opět v ohrožení a tentokrát nám snímek o blížící se hrozbě není servírován ani v megalomanském stylu Rolanda Emmericha ani ve formě monumentálních orgasmických explozí Michaela Baye. Nyní přichází na scénu Lars Von Trier, kontroverzní minimalista se zálibou v depresích, ultra zpomalených záběrech, ztrhaných tvářích svých hrdinů a také především ve fenomenálním hudebním doprovodu. Země opět (ne)bude zničena a to v tak vybroušeném stylu, jak se na mistra Triera patří. Závěr snímku je uchvacující. ()
Galerie (48)
Photo © Nordisk Film Swe.
Zajímavosti (23)
- Záběr, kdy je Justine (Kirsten Dunst) ve svatebních šatech s kyticí unášena proudem, je inspirován obrazem "Ophelia" britského malíře Johna Everetta Millaise. (SaNcHeZ_cz)
- Michael (Alexander Skarsgard) nosí hodinky značky Eterna KonTiki Date. (dyfur)
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (méně) (více)