Win Win

Wii-n Wii-n. Drama o cestě za velkým vítězstvím. V malém. Indie průprava festivalového oblíbence Thomase McCarthyho vyvstává na povrch zásluhou p o m a l é h o tempa vyprávění a díky neochotě filmu se rozjet. Jinak bude zápletka pro toho, kdo viděl alespoň dvě hollywoodská sportovní dramata, průhledná jako vitrína s vítěznými poháry. Zájmem o širší souvislosti blbé nálady postav sice komplexnější (krize, stres, tlak a tak), přesto mne Win Win na rozdíl od Přednosty a Nezvaného hosta vůbec neoslovil. Bylo mi jedno, proč je Giamatti ve svrabu, jak se do něj dostal a jak se z něj vyškrábe. Zkrátka jak zaplní svůj vykleštěný život. Pro zosobňování typu zvaného „average joe“ není vhodnějšího herce, ale tady jeho průměrnost přerůstá v naprostou nezajímavost. Což je slovo, kterým by se dal zastřešit celý film. 50% (23.08.2011)

Indie produkce má mnohé do sebe, nemusí předvádět bombastickou výpravnost, neboť jí netřeba tolik hledět na komerční stránku věci, nemusí být za každou cenu cool a mohou v ní hrát i normálně vypadající herci s postavami a tvářemi, jaké znáte z vašeho sousedství. Navíc disponuje značnou měrou svobody a tak se může vyslovovat k aktuálním problémům a dotýkat se bolavých míst (americké) společnosti. Režisér Thomas McCarthy je specialista na malá komorní dramata a jeho třetí film není jiný, takový lidský, příjemně melancholický, často i humorný, ale přitom v podstatě bolavý. Ač se tu většina komentujících vyjadřuje ve smyslu, že jde vlastně o sportovní film, jsem jiného názoru, neboť Win Win je čisté sociální drama. Sport hraje jen okrajovou roli a možná slouží jen jako oslí můstek k uvědomění si, že i v životě je důležité bojovat a snažit se vyhrát. (Mimochodem, oficiální text distributora píše cosi o wrestlingu, což je buď projev lživé reklamy nebo prosté omezenosti, snad každý by měl poznat, že jde o zápas v řecko-římském stylu.) Pochválit lze vynikající a přesný casting, většina rolí je typově přesně obsazena, tahounem je samozřejmě Paul Giamatti, jehož charisma loosera je zjevně platné univerzálně a dá se říci, že si na něm postavil kariéru. Ono se dá celkově konstatovat, že filmy Thomase McCarthyho jsou obecně plné looserů, přičemž Win Win není výjimkou. Po Přednostovi a Nezvaném hostovi tedy McCarthy natáčí další skvělý pozvolna plynoucí film..a je to dobře...kam také v tomhle světě chvátat... (30.11.2011)

Film velmi lehce balancuje na pomezí mezi komedií a dramatem, přičemž komediální linka je velmi příjemná, lechtá bránici a nutí k uvolněným úsměvům, zatímco ta dramatická trochu skřípe, a to hlavně kvůli hereckému představiteli rozháraného mladíka, protože ono totiž nestačí nahodit na začátku smutně naštvaný výraz a vydržet s ním až do konce, aby to byl nějaký dobrý herecký projev. Ale dá se to zvládnout a film rozhodně není žádnou ztrátou času. A nevěřte popisu filmu, protože nejde o stupidní wrestling, co tam provozují, ale o řeckořímský zápas. (06.02.2012)

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda... (20.08.2011)

Slušné drama,které se chvílemi mění v komedii,nebo obráceně?Thomas McCarthy tady servíruje divákovi,vcelku obyčejný,příběh,který je hlavně o lidské duši a o lidském srdci.Je slušně napsaný i režírovaný.Velmi z toho ale čiší ona zvláštní chuť "já jsem nezávislý(opravdu!)film made in U.S."Ptám se,proč?Aby mohl být film v tak pomalém,neměnícím se, tempu a tak průhledný?Aby jsem posbíral hlavně všechny možné(i nemožné)ceny na festivalech?Z některých scén je to opravdu cítit hodně a mě to vadí.Degraduje to filmařinu na "práci za cenu".Film má být především točen jako výpověď pro někoho(diváka) a to pokud možno celým srdcem a celou duší,kterou filmař servíruje divákovi na podnose.A pokud za to sklidí aplaus,obdiv a ceny-je to dobře,ale nesmí to být obráceně.To je prvoplánovitý alibismus a ruce od něj pryč.Protože je to slušný příběh a Paul Giamatti je opravdu skvělý,tak dávám 60%,nebýt toho,jdu ještě o 20% níž. (23.08.2011)