Loong Boonmee raleuk chat
Oncle Boonmee (qui se souvient de ses vies antérieures)
Uncle Boonmee erinnert sich an seine früheren Leben
Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives
Uncle Boonmee recuerda sus vidas pasadas
Strýko Búnmí
Režie:
Apichatpong WeerasethakulScénář:
Apichatpong WeerasethakulKamera:
Sayombhu MukdeepromHudba:
Koichi ShimizuHrají:
Thanapat Saisaymar, Jenjira Pongpas, Sakda Kaewbuadee, Natthakarn Aphaiwonk, Geerasak Kulhong, Kanokporn Tongaram, Matthieu Ly, Vien PimdeeVOD (1)
Obsahy(1)
Představte si, že se vám jednoho dne zjeví duch vaší životní lásky a ztracený syn se vrátí v podobě podivné lesní bytosti… vítejte ve světě strýčka Búnmího. Ve světě, kde přítomnost není jedinou realitou a minulé životy se znovu hlásí o slovo. Tento filmový skvost plný fantazie, vtipu i hlubokých emocí čerpá z úchvatné přírodní scenérie i thajské hororové produkce sedmdesátých let a komiksů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (67)
Tvl-vůbec nevím co s tím.. Bylo to hezké, zajímavé a intuitivně jsem tomu tak něják rozuměl(alespoň z části), ale jinak absolutně nevím jak to pobrat :D :D Hlavně teda tu princeznu u vodopádů a toho mnicha na konci vůbec nevím jak do toho všeho zasadit.......Ty 4 hvězdy jsou fakt jen orientační za tu atmosféru a pár věcí které jsem pobral(ikdyž možná po svém).. ()
Fascinujúco neitelektuálne metafyzické.. ()
Ne ne, na to nemám. Nevím, jestli absolutně, ale po celodenním maratonu opravdu ne. Ale ze sálu jsem neodešla. Byla jsem jeden z těch spících lidí :-)) ()
tohle je něco velmi jiného a klasickým estetickým měřítkům se to dost úspěšně vzpouzí.. něco na tom je.. ()
Čiré utrpení toto sledovat. Dvě hodiny uplynuly bez jakéhokoli smysluplného výsledku (korunu tomu nasadily ty fotky, to už jsem jen kroutila hlavou). Dlouhé záběry ano, jenže tohle je vědomé mučení ze strany režiséra. Přiznávám se, že pro mě je to film bez jakékoli hodnoty, nepochopila jsem ho a ani nemám v plánu se o to pokoušet, jen ať už z něj nemusím vidět ani vteřinu. Nepůsobilo to na mě surreálně, strašidelně ani vtipně, co to vlastně mělo být za žánr? Jedna hvězdička je pro mě, že jsem vydržela až do konce. I s několikaměsíčním odstupem mám z filmu jediný neměnný dojem - lítost, že jsem s ním ztratila dvě hodiny. Souhlas s komentářem uživatele Kordus. ()
Snová depresia zhustených džunglí, v ktorých je nahromadená najbujnejšia koncentrácia života. A prázdnoty. Strachu. A irónie nad vzniknutými asociáciami života a smrti. Je to akýsi kolotoč podstaty existencie, do ktorého sme vstúpili, odišli a nevieme, čo ďalej. Či fyzicky alebo duševne. Už od dávnych čias je západnej kultúre známe, že duchovia orientálnych končín v prevažnej miere nezvyknú "byť" krvilačnými monštrami. Skôr akýmisi rôznorodými bytosťami nazerajúcimi na svojich žijúcich súkmeňovcov, ktoré sa navyše nezmierili so svojím tragickým osudom a uisťujú sa, ako si ich blízki počínajú za cenu straty práve ich, už "neživých". Tejto tichšej atmosfére vynikajúco napomáhajú statickejšie zábery prírodného splynutia bezvýchodiskej paranoje centrálnych postáv, čím napĺňajú základný rámec pekelnosti ľudských myšlienok a pálčivo nezodpovedaných otázok, ktoré nám momentálne nedávajú vydýchnuť. Žiadna dynamizácia, tajomno-známe bytosti v neznámom šate, prosté zvuky hmyzu v noci, nadprirodzeno dotvorené ľudským údelom domýšľavosti, do ktorých nás doviedli isté okolnosti života. Tie situácie, v ktorých sú osoby vtiahnuté duchárskou mágiou, výstižne asociujú samotnú podstatu izolácie plynúcej so začiatkom straty kontaktu s realitou. Alebo nás tá realita v konečnom dôsledku prekvapuje? Ktovie, myslím, že pokiaľ nemá rodina doriešené niektoré zásadné skutočnosti, ich alegóriou fiktívneho šťastia môže byť práve ono prostredie, v ktorom sa nachádzajú a za ktorým prvým rohom číha hrozivé nebezpečenstvo. A to môže mať rôzne nástrahy. Či je to tak, či onak, ťažisko deja sa s pribúdajúcim časom rozkúskuje v nedefinovateľnú paradigmu, nastoluje skôr otázky jednotlivca a na niektoré dokonca oné prírodné živly aj zodpovedajú. Stojí to za tú cenu? Máme možnosť utiecť od samých seba, aj keď sme obkolesený neviditeľnými mrežami? A ak áno, čo znamenajú všetky tie symboly, návraty, spomienky i prosté výmysly? ()
Pro toho, kdo se s tím nesetkal naživo, je to samozřejmě neuvěřitelné a tím pádem i nesmyslné. Sám jsem se s tím naživo nesetkal. Ale "Dotahování šroubu" Henryho Jamese (též zfilmováno) už je realitě hodně blízké. Východoasijské představy nám tento film navíc ještě odcizují, přesto se jedná o podívanou napínavou a plnou významů. Třeba tranformační / metamorfozní prostředí: jeskyně a džungle. Krasová jeskyně (snad proto, že jsem z Moravského krasu) má pro mě spíše negativní konotace, zatímco džungle mě fascinuje (podobně asi jako Celníka Rousseaua, škoda jen, že film je převážně ve večerních tlumených barvách - ale třeba obraz Zaklínačky hadů z Musée d'Orsay je pro film zcela patřičný a použitelný). Strýček Búnmí tu sice přímo nepopisuje některá z jeho dřívějších zrození; ty se však evokují jeho předsmrtnou úzkostí... Nejlepší recenze: Morien ()
ocenenia : MFF Cannes 2010 - Zlatá Palma ()
Tak jsem to konečně sehnal a konečně jsem to i viděl. A nelituju toho, ani té investice do DVD. Zprvu je nutné poznamenat, že Strýček Búnmí je dost duchovní film. Aby taky ne, když je to natočené podle knihy, kterou napsal mnich (to jméno si nepamatuji). Hlavně je to takové dost originální vyprávění o reinkarnaci a thajské mytologii. Hlavní postavu je strýček Búnmí, za kterým přijíždí jeho syn Tonga (myslím, že se tak jmenoval) a hned ten večer se začnou dít divné věci. Búnmímu, jeho druhé ženě a Tongovi se zjeví duch Búnmího bývalé manželky, která už je šest let po smrti a taky za ním přijde jeho ztracený syn, ze kterého se stal opičí duch. A takhle celé začíná tohle meditativní vyprávění o smrti a reinkarnaci, jelikož je od začátku jasné (minimálně od večeře), že Búnmí umírá. Ale upřímně, je to moc zajímavý film, ale místy je to fakt utahané. Třeba ta sekvence s princeznou se táhne, dokud nemá "sex" s tou rybou (což mám dojem, že tam je jenom proto, aby se diváci v téhle části nenudili, protože takováhle scéna - tu si bude pamatovat každý). Má to celé až snovou atmosféru, která se mi docela líbila, ale co se té příběhové části týče, možná ten děj měl být míň složitě vyprávěný. Já proti tomu nic nemám, já rád filmy, kde člověk musí zapnout mozek, aby mu děj došel, ale jak si tu čtu komentáře, někteří to vůbec nepochopili, není jich málo, a já se ani nedivím. Není to jednoduchý film, dokonce ani já si nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil závěr. Tak jako tak, Strýček Búnmí je hrozně zajímavý film a jsem rád, že jsem ho viděl a docela se mi líbil. A kdyby nebyl tak utahaný a neměl zbytečné scény (princezna je toho krásným příkladem, ale zase, všichni si ji z toho filmu budou pamatovat...), dal bych rád víc. Takhle jenom silné 3* ()
Strýček Búnmí je vlastně hrozně krásný film apelující na duševní stránku člověka, ale ve své kompozici v mnoha ohledech pokulhává tak, že jako divák ztrácím souvislost s hlavním dějem. Působí to jako nedomyšlenost, neúcta k původnímu materiálu a prosazování vlastních témat na jeho úkor. Mluvím hlavně o oněch "minulých životech", které jsou původně výsledkem meditací nějakého mnicha, ale zde není žádný mnich, nejsou nijak interpretovány jako "přivolávání minulých životů", nikdo na ně nereaguje a Búnmí je jednoduše nijak nepřivolává. Mnohdy spíš působí jako výjevy z nějakých tradičních thajských mýtů. Další dva problémy se obejvují ke konci, kdy je do filmu vtěsnána fotokoláž z přípravy nějakého vedlejšího projektu souvisejícího s Búnmím, ale nikoliv s filmem, čímž se narušuje celistvost filmu jako jednoho samostatného díla. Divák je vytržen z diegeze filmu, Konec divákovi zamotá hlavu, protože v rámci Weerasethakulových témat střetu tradičního a moderního života vyznívá jako kritika bezduchosti dnešní doby neschopné komunikace - na první pohled tak vyznívá, ale v rozhovorech hovoří o převtělování duší či co. ()
No to si snad ze mě děláte k*zy! Vážně, chlámal jsem se od té chvíle, co jsem pochopil, že to tak snad natočili schválně:D. ... Kordus: Dobře ty:). LFŠ ()
Hodně zvláštní příběh pro toho, kdo zrovna nehoví animismu... Scéna kopulace ženy a sumce byla absolutní... Už druhý thajský filmový počin, který mě nenechal chladnou... ()
Něco pro fanoušky těch nejnečitelnějších lynchovin, se dvěma rozdíly: 1) Chybí euroamerické neurózy a tlaky, realistické i fantaskní scény plynou v samozřejmé harmonii světa lidí, zvířat i duchů (místy jsem pomyslel na Mijazakiho); 2) Mysteriózno, které u Lynche stojí na vesmíru jedné – Lynchovy – hlavy, je tady podepřeno tradičním systémem, který je pro neznalého Evropana sice zrovna tak neprůhledný, ale přesto je z filmu cítit jeho pevná struktura a kořeny; vzniká konejšivý pocit „ať to znamená co chce, takhle je to správně“, nejsou cítit žádné „inťošské naschvály“. Co si z toho berou Thajci či znalci thajských hororů, netuším a tušit nepotřebuju, mně stačí, co vidím – smířené (a dočasné?) odcházení jedné duše z tohoto světa v asociativních souvislostech. ()
Pominu tu velkou intelektuální a uměleckou bublinu, která se zdá, nebo i je, nudná (paralela s Šarunasem Bartasem). Ale filmy Weerasethakula mají obrovsky etnografickou hodnotu. Kór, když sem měl tu čest a vyposlechl jsem si u režiséra jednotlivé dataily o kterých středoevropan nemůže mít ani ponětí. To už je potom jedno, zda je to celovečerák s jasným dějem, dokument, polodokumnet, či experiment.... ()
Filmy koketující s magickým realismem jsou mi velmi blízké, nemusím všechno přesně chápat, stačí mi vnímat atmosféru a pocity. Navíc, některé věci se dají i tady pochopit, třeba to, že člověk na prahu smrti (a strýček Búnmí ví, že umírá) bilancuje svůj život a vzpomíná na milované, které ztratil. Ale i mnohem silnější a přirozenější propojení člověka s přírodou než jaké si my v Evropě dokážeme představit. Nejhezčí ale je to, že každý divák si sám vybere vlastní interpretaci. Viděno v rámci Challenge tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. ()
Silne transcendentný konceptuálny zážitok v podobe syna čo pretiahol opicu a sám sa stal opičiakom a princeznej čo pretiahol sumeček, tak toto je naozaj silná káva. Hviezdu na viac za peckový hororový strih pri opičiakoch v tme ktorým svietili oči tak duchovne a hrozivo že by sa za to nehanbil žiaden majster hororu. ()
Nějak se mi nepodařilo naladit na stejnou vlnu. Minimalismus mi nijak nevadí, nízká výrazovost skutečně často bývá velmi osvěžující a magická, tady ale nefunguje. Smysl jednotlivých dílů této exotické skládačky mi zůstal skryt a i když byly místa, která bych označil za nápadité, svou rozlohou jednalo se jen o drobné segmenty, odrazující diváka od okamžité letargie - ta se totiž pozorným sledováním snímku dostavila tak jako tak. Zcela otevřeně a nevyhnutelně. 30% ()
Tak tohle bylo těch nejdelších 114 minut v mým životě! Myslím že se půjdu odreagovat na na nějaký blockbuster toho meinstreemáka Lynche, neboť po tomhle mi bude i Muholland Drive připadat jak další přímočarý porno z HBO produkce. Žádnej příběh, kamera že i Blair witch je proti tomu opulentní, vizuální orgie a.... kurva... proč prvních deset minut čumim na buvola, všude tma jak v prdeli a první střih je na vopici se svítícíma očima co se s ní ten Sandokan spářil a proč se ten sumec spářil s tou starou rachejtlí a jakej posranej důvod tam má pětiminutová scéna, kdy jenom čumim na zavádění ledvinovýho katetru? A co má, do satanovi prdele, jako znamenat ta poslední půl hodina? Proč tam každej zírá jako by byl na heráku? A kdo, pro kristapána, tuhle mrdku financoval...? ()
Spíš zklamání, originalitě navzdory. Artovka, kde každá scéna trvá mnohem déle, než by bylo nezbytně nutné ke sdělení informace. Usazení do přírody je magické, ale třeba scéna s rybou už byla hodně mimo. 55 % ()
Se Strycem je to jak s meditační hudbou – neurazí, ani nenadchne. (A když už jsme u hudby, tak závěr filmu s sebou [překvapivě] přinese moderní thajský pop-rock od jednočlenné kapely Penguin Villa, která zpívat Acrophobii v angličtině, byla by možná i v anglickém rádiu.) ()