Kokuhaku

A zase ti Japonci. Po delší době mě dokázali naplno dostat tímhle už šestiletým snímkem, který nádherně ukazuje, co je to násilí v lidském životě, a jaké mohou být jeho následky, pokud jsme ochotni ho skutečně praktikovat. To všechno podáno v téhle psychologicky temné vizi o jedné učitelce a dětech. (17.10.2016)

Atmosférické ako sviňa. Nakašima veľmi umne skĺbil akúsi poetiku pomsty a aplikoval ju na pokašľane vykonštruovaný svet plný dažďa, deckej zmätenosti a premyslenej pomsty. Funkčné po všetkých stránkach. Z odstupom stále rezonujúce. Pritom sa to nesnaží šokovať ako kórejská thrillerová tvorba, ale rozhodne si to nesie atribúty filmu s ktorým sa našinec nestretáva až tak často. Chladné, zároveň funkčné zmotivované a kameramansky a hudobne vyšperkované. Takako Macu démonická a všetci ostatných až na drobné výnimky rovnako. (24.04.2017)

Velmi těžký film zajímavého formátu, ve kterém se postupně odkrývají a prolínají zpovědi několika postav, aby se z toho nakonec utvořil obrázek nabalující se tragédie... Musím opravdu zdůraznit tu zajímavou formu - jiný podobný film dost možná neuvidíte. Má to hutnou atmosféru, která vás hned od začátku chytne a nepustí. Zkrátka je to výborně natočený, neotřelý film, který utkví v paměti. V jádru je to však velmi smutný film plný bolesti, který ukazuje, jak jedna křivda či násilí páchané na člověku plodí jen další násilí a křivdy. Na můj vkus je to příliš temný film (proto se za sebe zdráhám dát 5 hvězd, přestože je to na hraně), ale ony jednotlivé niterné zpovědi mě tam velmi zaujaly. Ukázka toho, jak člověk nikdy nemůže vědět, co se druhému honí hlavou a co ho vedlo k činu, který udělal. Zde je to vyobrazeno téměř "hmatatelně" - divák má možnost plně pochopit psychologickou cestu, kterou si některé z postav prošly, a kam je to dohnalo. Navíc je to vše důmyslně rozvinuté a propojené. V tomto ohledu nemá film konkurenci. ~(4,4★)~ (21.08.2021)

Vyšinuté psychologické drama, které se nebojí jít až za hranici extrému. Netradiční vizuál sice sází na efektnost a každý záběr se snaží vypadat nevšedně, což vede k jakési vjemové přetíženosti, ale na druhou stranu forma přehnaně nepůsobí - spíše vytváří naléhavou, chladnou a emotivně vypjatou atmosféru, k níž se děj po výborně gradující a nenápadné původní dvacetimutovce s potěšením přidá. Samotná fabule je poměrně přímočará a jasná, ovšem narativní struktura si s ní pohrává velmi podmanivým způsobem - formou zpovědí a neustále se měnícího hlediska jednotlivých protagonistů. Motivy se odhalují postupně a tím i psychologické podloží na první pohled vyšinutých a stěží pochopitelných událostí. Je třeba jen rezignovat na realistickou motivaci - dominantou snímku je skutečně radost z objevování nových skutečností a přehodnocování předchozího. Tudíž, když se někdy v polovině snímku začne rozehrávat slušné a mrazivé psychologické drama konečně pronikající do hloubky, záhy je tato možnost zahubena skutečnou smrští nových odhalení, které nemají ani čas se rozvinout, a ve zběsilém tempu nových fakt a přehodnocení se míří ke zničujícímu finále. Ano, film tak vrchovatě splňuje všechny náležitosti narativní hry a jejích rozkoší a přitom koná přímé útoky na divácké emoce, ale výchozí úvaha a konflikt ohledně "zaslouženosti" lidského života se tím značně rozplývá a její zkratkovité pronikání nakonec nepůsobí dosti přesvědčivě a dostatečně. Přesto tím intenzivní a dá se říci, že i neopakovatelný zážitek ze sledování Kokuhaku, příliš netrpí, jen preferuje jiný způsob provázání s divákem. (15.07.2012)

Překombinovaná výstřednost na téma pomsta, s přisvorkovanou zprávou o stavu společnosti. Tahle stupňovaná vyšinutost v mátožném provedení má i svoje silné momenty, ty však přehlušuje urputná snaha o extrém, maskovaná lyrickými intermezzy a rozjímavými popěvky. Na mě má ovšem japonská mordýřská poetika i emoční natřásání opačný dopad, než jaký si Tecuja Nakašima představoval. Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden s japonskými režiséry. (16.09.2015)