Zvuk hluku

Money for you, honey. 1) Desetiminutový klip roztáhli po devíti létech stejní tvůrci do celovečerního filmu...posuďte sami, jestli to za to stálo. Film nenabízí nic navíc - zase jen několik skvělých a originálních, pravda, rytmických klipů a okolo něco omáčky, která tomu všemu má dodat punc filmu. Mohli by to být ti hostující čeští vědci. 2) Snímek kopíruje klasickou symfonii o čtyřech větách: Doctor, Doctor, Gimme Gas (In My Ass), Money 4 U, Honey, Fuck The Music Kill! Kill! a Electric Love. Hudby v klasickém pojetí se v něm ale nedočkáme - zde odkazuji na komentátora Arbitera, který si všiml rozpaků, jaké se většiny posluchačů zmocní, mají-li předváděnou kakofonii zvuků a (perfektních) rytmů označit za hudbu. 3) Výstižný koment: Dudek, Arbiter. (04.08.2015)

Tenhle film balancuje na dvou protipólech. Na jedný straně přinesl totálně originální námět hudebního terorismu, na straně druhý je ale děsně plochej. Jakoby nevěděl na co přesně se soustředit a postavy tak zůstavaj naprosto neodkrytý. Líbil se mi hlavní hrdina, působil na mě jako švédský Ralph Fiennes. Sound of Noise je film na zábavu, nic hlubšího nepřináší, nicméně ta zábava za to stojí. (16.06.2011)

Pokud jste již unaveni všedním Hollywoodským popcornem a chtěli by jste vidět něco extravagantního, vtipného a vkusného tak rozhodně tento snímek. Zvuk hluku je prostě originální snímek, ke kterému by jste jen velice těžce (a myslím že i tak by to bylo marný) hledali podobný film. 95%. (23.08.2011)

Příběh nic moc a postupem času ještě méně - i na komedii. Ale muzika. Ta je skvělá! Pět hudebních happeningů, jeden lepší než druhý. A kdyby mezi nimi nebylo nic než ticho, bylo by to ještě lepší. Tak by si také policajt a "hudební" teroristka přišli na své alespoň z poloviny. Avšak souboj mezi "sounds of noise" a "sounds of silence" vyhrála nakonec samba. Karamba! (12.08.2014)

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena. (01.05.2012)