Jarní píseň

Zcela náhodou jsem na Jarní píseň narazil v televizi asi deset minut po jejím začátku, nevěda nic o ní. Neumím ani přesně popsat čím, ale něčím si mě tenhle film získal. Snad je to ta prazvláštní atmosféra směsi melancholie i nadějí, snad čarokrásné exteriéry snad zajímavý scénář... Ale možná nejdůležitější je Hrušínského práce s herci: velká většina výkonů tu je na svou dobu ohromně civilní. Nádherný filmový zážitek! (01.07.2009)

Jarní píseň má nádech vonící jarem a nadějí, zároveň však vespod skrývá melancholii, stesk a promarněné příležitosti. Hlavní dějová linie je jednoduchá, předvídatelná a je taková snad záměrně…příběh lásky zpěvačky a šlechtice je jen jakousi nitkou, která pojí film dohromady. Nejhezčími momenty jsou pravidelná setkání starších pánů, kteří žijí své osamělé životy svázáné dlouholetým přátelstvím. Jejich povídání o životě, láskách a životních křižovatkách připomíná známý citát z Caesara: U věcí lidských jest čas přílivu, jenž chycen v proudu vede ku štěstí. Když zmeškán, všechna cesta životem již vede mělčinou a svízelí. Tento citát by mohl být i mottem celého filmu… (30.04.2011)

Začíná to jako naivní selanka o ničem, pokračuje jako naivní sentimentální selanka o hodných lidech, velmi velmi pomalu, ten film má neuvěřitelně času, má na všechno tolik času, že ještě než se rozvine, tak tě pohltí. Po zhlédnutí Pancho se žení a Jarní písně bych dal i deset Hrušínského rolí za jednu jeho další režii. (17.11.2019)

Rozhodně bych doporučil všem, kdo si myslí, že Hana Vítová hrála jenom naivní puťky v sentimentálních pitomostech (ano, hrála a často). Ale Jarní píseň (spolu s Nočním motýlem) dokazuje, že měla navíc, secesní oblečky jí na víc dost sluší. Ano, i Jarní píseň je sentimentální, ale uměřeně. Do příjemné jarní atmosféry venkova vpadne živel v podobě dámy velkého světa, škoda jen toho až moc patosu v závěru. (08.07.2012)

Blížící se konec války vyvolal určité obavy z věcí příštích, tím spíš, byla-li otázka budoucí filmové výroby jednou z nejdiskutovanějších a pro soukromé podnikatele ne právě příznivých. Velkou radost z těchto plánů neměl ani Miloš Havel, kterého tehdy navíc ještě zastihl nepříjemný konflikt s režisérem a dokumentaristou Jiřím Lehovcem, který se odmítl podílet na přípravách jeho nového filmu. Dilema se nakonec podařilo rozřešit jak ve prospěch rozčarovaného Havla, tak čtyřiadvacetiletého Rudolfa Hrušínského, povolaného s překvapujícím gestem do role nikoli herecké, ale režisérské. A přestože času bylo málo a zkušeností ještě míň, talent a píle dokázali, že i z veskrze průměrného scénáře lze vystavět působivý manifest májovým scenériím, které tu pod dohledem kameramana Karla Degla získávají jakýsi druhý rozměr. Milostný příběh slavné operní pěvkyně a nadaného mladého malíře je rámován také osudem osamělého venkovského lékaře, ztrácejícího už pomalu naději na shledání se svou dcerou, ztracenou kdesi ve světě. Velkou hereckou příležitost tu proto nalezla především Hana Vítová, která se po svém předchozím angažmá v německých ateliérech opět vrátila k českým tvůrcům; šťavnaté lidské typy tu s úspěchem vytvořili i Smolík, Plachta, Hanus, Beneš, Šlemrová a Jana Dítětová, začínající osmnáctiletá herečka, rychle nalézající nemalý zájem i nové role. Improvizovaný film, plný okouzlujících úsměvů a probouzejícího se mládí, byl navzdory všem nepříznivým předpovědím přijat s neskrývaným nadšením a v Rudolfu Hrušínském získala česká kinematografie jednoho z talentovaných režisérů. Škoda, že jen na chvilku. (24.12.2008)