Láska

47th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2012 - HORIZONS - Horizonty (Amour / LOVE / Láska) - Od první chvíle jasné co se bude dít, jak vše bude pokračovat a také jak vše nakonec skončí. Seděl jsem na zemi v Puppu a říkal si, že se odehráva úplně stejný příběh jako loni, kdy jsem seděl na zemi na stejném místě o půl km dál v Richmondu a koukal téměř na stejný film Eldfjall. Jen zde to bylo hodně zmedializované, charakterním režisérem natočené a hereckými jmény zahrané. Ale nic víc... - 6. 7. 2012 - kino Pupp - Karlovy Vary - 60% (17.07.2012)

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

Dlouhé statické scény bez hudby skládají příběh starého manželského páru, kterému do života zasáhne nemoc. Navíc jedinou vyhlídkou do budoucna je, že se vše bude stále zhoršovat až do trpkého konce. Haneke je opět nekompromisní, byť je tento film nejspíš divácky stravitelnější, než je u mistra zvykem. (29.03.2015)

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)