Láska

Film pomalý jako samo stáří, na který si je potřeba vyčlenit místo, čas a náladu - nutné to podmínky ke vstřebání výmluvných záběrů malých katastrof beze slov, jako je opuštěná, nedokončená snídaně ve ztichlém bytě, která rázně a bez varování ukončuje způsob života tak, jak ho Georges s Anne doposud znali. Zvláštní pozornost je věnována konfrontaci blízkého pouta mezi manželi s odcizením jejich dcery, která se při sporých návštěvách svou nezúčastněností jeví jako pojišťovací agent, protože životní etapa, v níž se nachází a letitá odloučenost od rodičů neumožňuje sdílení jejich světa. "Láska" není o naději, ale o očekávání ještě horších časů, které nás zaskočí přesto, že bychom s nimi měli počítat - v dobrém i zlém, slibujeme, ale všichni doufáme, že nás druhá část odříkané formulky mine, a když ne, jsou tu přeci ještě ústavy a eldéemky, že? To Georges svůj slib dovedl až do krajnosti, a přesto, že trpím předsudky k asistovaným sebevraždám i milosrdným vraždám, dokážu jeho skutek pod tíhou Hanekeho argumentů pochopit. I přes nespornou výpovědní hodnotu a prožívané herectví Jean-Louise Trintignanta i jeho protějšku jsem si jistá, že jedna projekce zcela postačuje, ačkoliv nemohu zamlčet i pozitivní přínos, který spočívá v uvědomění si štěstí partnerské sounáležitosti a snahy o prohloubení schopnosti užívat si jeden druhého, dokud to jde... (14.04.2013)

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter (14.02.2013)

Jestli mi například Hanekeho Bílá stuha přišla zneklidňující a neobyčejně působivá, Láska pro mě představuje opačný pól jeho tvorby. Působí na mě silně předvídatelně a odtažitě, je na můj vkus zbytečně doslovná. Pravda, současná společnost má tendenci nepříjemné jevy vytěsňovat - a v první řadě mezi ně patří umírání, bezmoc a sám akt smrti. Pokud do téhle početné skupiny patříte, může vám snímek něco odhalit. Ale mně prostá ukázka nestačí. S tím vším jsem se už v minulosti potýkal a v Hanekeho filmu nenalézám filmovou magii. Režisér mi něco hotového servíruje a prostor pro sebe tam nevidím. Navíc je to vážně studené jak psí čumák. Tři hvězdičky jsou za nesporně kvalitní Hanekeho filmové řemeslo. Celkový dojem: 55 %. (23.09.2017)

Haneke je hrozný hajzl a to já bláhová měla strach, že vyměkne jak je to o lásečkách. Už úvod je výmluvný, když zřízenci větrají byt z mrtvolného puchu. Jo jo, tohle bude o lásce. Geniální scéna z koncertu definuje styl - budeme chladně pozorovat z odstupu. Budeme tvrdí. Jen se cíťo pěkně podívej na výraz hlubokého studu ve tváři babičky, když nestihne záchod, připrav se na to co nás všechny čeká! Humanitu a citlivost sem netahejme, sám konec ji popírá. Ideální na první randíčko, chich. (Cinema Mundi 2013) (04.03.2013)

Môj prvý Haneke. Muž, ktorý luže je starec žijúci v priestranom byte so svojou manželkou. Tá dostane na začiatku mŕtvicu a príbeh sleduje ako choroba berie človeku to čo kedysi miloval. Film je výborne natočený. Statické zábery, to že sa celý až na úvod v divadle, odohráva v interiéri bytu a herecký koncert dvojice predstaviteľov, kde hlavne vďaka skvelo napísanému scenáru a pozorovaniu prirodzenosti, naberá celý film nádherný autentický tón, aký sa dnes už len tak nevidí. Mnohé dramatické situácie sú odramatizovné, rovnako ako absentuje prvok hudby, ktorý by umocňoval v divákovi emócie. Film sa tak dostáva do veľmi zvláštnej roviny. Na jednu stranu z neho cítiť prirodzenosť a umeleckú vyspelosť - naozaj takéto filmy sa dnes dajú zrátať na prstoch jednej ruky. Na druhú stranu komornosť príbehu spôsobuje, že je chladný aj v scénach kedy by chladný byť nemal. Nenarážam na nič konkrétne, skôr mi ide o pocit aký som mal z niektorých scén. Čakal som, že tam bude viacej úprimnosti a vrúcnosti ako sa v scénach skutočne nachádzalo. Obhliadnúc od toho je ale zrejmé prečo film útočí tak prudko na oscary. Amour je pekný vzťahový film, ktorý sa nesnaží diváka emocionálne zničiť, ale snaží sa mu ukázať skutočnosť bez príkras a bez toho aby vás znechutil. Je silný a po mnohých stránkach príbehovo a formálne vyspelý. A ukazuje to najkrajšie a zároveň aj to najhoršie z nás. (11.02.2013)