Láska

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Film z roku 2012, treba očakávať presvedčivé herecké výkony, najmä od herca a herečky, ktorí nie sú nováčikovia, sú to veteráni filmu a hrajú na sklonku svojich životov pre nich aktuálne záležitosti. Po tejto stránke niet, čo vyčítať. Film by som odporučil najmä mladšej generácii, aby si uvedomila ako môže život dopadnúť, ako niekedy končí a zamyslieť sa nad tým, ako dožiť posledné chvíľky života. Film vyzeral veľmi dobre. Jeho rozdelenie, kde do súčasnosti do stredu deja umiestnili udalosti posledných chvíľ života jednej dvojice celé doplnené predstavami nebolo nič nové z hľadiska postupov, ale filmu sa to hodilo. Zarážalo ma to ticho, čím chcel zrejme režisér zvýrazniť dej. Myslím, že takýchto filmov bude pribúdať, keďže takzvaná západná časť sveta starne. Nemám rád, ak sa všetko ženie do depresie, tento film mi je v dnešných dňoch blízky, lebo jedna z hlavných postáv tu dostala viackrát mŕtvicu, ktorú pred niekoľkými dňami dostal aj môj dedo. S tou stratou lásky, súcitom to takto dopadnúť môže, no keďže som proti eutanáziám a iným vraždám, tak ma to zamrzelo. Keby ste videli mojich starých rodičov a ako sa babka stará o dedka, ako sa majú radi, tak by ste pochopili, že skutočná láska vie byť na celý život a že tu sa stala niekde chyba. Koniec bol v tomto filme úplne pokazený, nič mi nedal, proste to bolo len také mechanické dožitie a naozaj by ma zaujímalo ako dopadol on, či sa niekde zabil alebo čo sa s ním stalo. Francúzština nie je môj obľúbený jazyk a tak v tomto zmysle som si to tiež pretrpel, ale to nie je dôvod znevažovať, proste by som si ten film vedel predstaviť aj inak než opis toho, čo sa deje v mnohých domácnostiach, to bolo len sfilmovanie reality, o skoro nič viac, a o skoro nič menej, je to mierne lepší priemer. (18.04.2013)

Zase ten pomalý Haneke, který nechává hodně práce na divákovi. A za mě to je zase ano. Jsem rád, když mi režiséři neukazují všechno a nechávají mě samotného vyválet se v emocích, popustit uzdu fantazii, představit si scény za scénou. Snad jen jsem po Bílé stuze čekal něco podobně monumentálního a dalo mi trochu práce naladit se na intimní konverzačku Georgese a Anne. Každopádně Oscar je v dobrých rukou. Things will go on, and then one day it will all be over. (21.03.2013)