Láska

Haneke je hrozný hajzl a to já bláhová měla strach, že vyměkne jak je to o lásečkách. Už úvod je výmluvný, když zřízenci větrají byt z mrtvolného puchu. Jo jo, tohle bude o lásce. Geniální scéna z koncertu definuje styl - budeme chladně pozorovat z odstupu. Budeme tvrdí. Jen se cíťo pěkně podívej na výraz hlubokého studu ve tváři babičky, když nestihne záchod, připrav se na to co nás všechny čeká! Humanitu a citlivost sem netahejme, sám konec ji popírá. Ideální na první randíčko, chich. (Cinema Mundi 2013) (04.03.2013)

47th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2012 - HORIZONS - Horizonty (Amour / LOVE / Láska) - Od první chvíle jasné co se bude dít, jak vše bude pokračovat a také jak vše nakonec skončí. Seděl jsem na zemi v Puppu a říkal si, že se odehráva úplně stejný příběh jako loni, kdy jsem seděl na zemi na stejném místě o půl km dál v Richmondu a koukal téměř na stejný film Eldfjall. Jen zde to bylo hodně zmedializované, charakterním režisérem natočené a hereckými jmény zahrané. Ale nic víc... - 6. 7. 2012 - kino Pupp - Karlovy Vary - 60% (17.07.2012)

Kdo nezažil v rodině něco podobného, nedokáže si představit jaké to je starat se o někoho. Ta beznaděj a vcítění do člověka, kterému se ztrácí jeho milovaný před očima rozhodně není to, co by chtěl člověk zažít. Tady je to krásně ukázáno, že láska dokáže své a snažíme se vyrovnat se situací, i když není vůbec jednoduchá. Tady to je dobře zobrazeno, ale ke konci to ztrácelo dech a konec byl dost odfláknutý a vznáší určité otázky a to je škoda. (25.01.2018)

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)