The Lost Valentine
Režie:
Darnell MartinKamera:
Frank PrinziHudba:
Mark AdlerHrají:
Jennifer Love Hewitt, Sean Faris, Betty White, Billy Magnussen, Gil Gerard, Steve Warren, Michael L. Covington, Robert Pralgo, Justin Wheelon, Tom Nowicki (více)Obsahy(1)
Měla to být perfektní love story, jež naprosto dojme diváky GNTV a reportérce Susan Allison (Jennifer Love Hewitt) z pořadu The American Diary značně vylepší její profesní portfolio. Žena (Betty White), která každý rok přesně na Valentýna přichází do velké nádražní haly Union Station, kde se za druhé světové války loučila se svým manželem, odcházejícím na frontu. Neil Thomas se tehdy už narození svého syna nedočkal, brzy byl stejně jako desetitisíce dalších prohlášen za pohřešovaného v boji, čímž jeho případ a de facto i život pro americké úřady skončil. Ne tak pro Caroline, která už 65 let ve stejný den přichází manžela na nádraží vyhlížet. Susan nezačíná svou reportáž právě šťastně, když nevědomky urazí vnuka Caroline, mladého fyzioterapeuta Lucase (Sean Faris). (dopitak)
(více)Videa (1)
Recenze (23)
Urážlivý snímek, který z druhé světové dělá selanku v pastelových barvách, o které jsem si myslela, že ji dokážou natočit jen Němci, když se jim dostane do rukou román od Rosamunde Pilcher. Jak jinak brát snímek, kde žena nekonečně dlouho čeká na návrat svého muže z fronty, zatímco ten radši dobrovolně a opakovaně zůstane v zajetí, než by se vrátil k ní? ()
Uživatelka NinadeL to vystihla úplně přesně. Hallmark jak vyšitej. Jenže to, u čeho si ženská s radostí popláče, ale i rozradostní, chlap tak nějak sarkasticky pošle do kytek s tím, že bejt to ještě trošku víc přeslazený, asi by se jednalo o první film, u kterého by chlap při sledování umřel na náhlou cukrovku. ()
A po tom slavnostním pohřbu se státními poctami žili všichni šťastně až do smrti... Obrovskej doják na způsob nízkorozpočtového Pearl Harbor, který svou atmosférou v počátku vyprávění připomene i Titanik. Docela příjemná je retro část s dobovou hudbou, u které se zasníte nad krásnými ale těžkými časy amerických třicátých, jako celek je ovšem tento televizní film naprosto konvenční záležitost bez jakéhokoliv vlastního nápadu se spoustou náhod s nápisem "příběhové klišé", neposkytující dostatečnou velikost hereckým partům (mezi námi, o JLH se šušká, že vůbec hrát neumí, jenže já jí už od časů Tajemství loňského léta a Příběhu Audrey Hepburn fakt žeru), tak trochu reklama na americké vlastenectví. Sean Faris mi hrozně připomíná jednoho spolužáka, docela známého plážového volejbalistu Jindru Weisse. ()
No s tím cukrem to tvůrci docela přehnali, několikrát jsem si říkala, že tohle už je vážně trochu moc. Je to tím celé děsně nereálné... celý film koukáte na celou rodinu neskutečně hodných lidí, kteří upřednostňují před sebou pořád někoho jiného, a ještě je to činí šťastnými. Všechny hlavní postavy jsou prostě hotoví andělé a nikdo z nich není byť jen neutrální. To je sice moc hezké, ale tak nereálné, že je to celé vážně jen pohádka se spoustou cukru... ()
Má slabost pro Jennifer Love Hewitt se zřejmě odrazí v mém hodnocení, nicméně z mého pohledu se jedná o překvapivě pohodovou romantickou pohádku, která si samozřejmě nese s sebou břímě amerického patriotismu a nevyhýbá se ve Spojených státech tradičně velmi silnému zdůraznění smyslu pro službu a disciplínu (duty and discipline), důrazu na americké hodnoty a úctě k válečným veteránům (z pohledu americké historické zkušenosti zcela legitimní a pochopitelné). Samozřejmě se jedná o televizní produkci, která ovšem za daných podmínek není překážkou a v tomto případě naopak působí poměrně svěže. Samotný příběh není ničím výjimečný a kopíruje jednoduchou šablonu "osudové a jedinečné lásky", která je konfrontována s její modernější paralelou (jiné priority, ale stejné hodnoty). 7/10! ()
Reklama