Duše mrtvých

Film celkem věrně ukazuje postmortální prožitky profánních lidí. Těžko mu proto vytýkat zmatenost, neboť jejich prožitky bývají takto zmatené. I závěrečná scéna patří do téhož pytle. Ta holka se neuzdravila, protože prostě byla mrtvá. Jenom filmu ustřihli konec, aby končil optimisticky. Proto ta krátká stopáž. Přiznej se, Carpentere, že je to pravda. Poznámka pro uživatele s idealistickým světovým názorem:     V přestávkách mezi jednotlivými inkarnacemi pobývá lidská duše v nehmotné oblasti jsoucna, pro niž se vžil tibetský buddhistický termín bardo (mezistav). Toto bardo není ničím jiným než sekcí astrální roviny či stručně řečeno astrálu, což je pojem, který zde jistě není třeba vysvětlovat. Kdo někdy byť jenom trochu zavadil o magii, ten dobře ví, o čem je řeč, a těm ostatním se jistě aspoň něco málo doneslo. Bardo je místem naší posmrtné dovolené bez ohledu na to, jestli je člověk křesťan, žid, muslim, hinduista, buddhista, (neo)pohan nebo ateista. Naskýtá se otázka, jak to v bardu vlastně vypadá.      Vypadá to tam různě. Úžasná plasticita astrálu umožňuje, aby bardo přijímalo nejrozmanitější podoby a formy, které odpovídají představám a očekávání klienta. Skalní materialisté, kteří se domnívají, že po smrti nenásleduje už nic, tedy stráví svůj pobyt v bardu ve stavu bezvědomí beze všech prožitků. Skalních materialistů je však poměrně málo. Mnozí dnešní hmotaři spadají spíše do kategorie „něcistů“. Nevěří sice přímo v Boha, ale věří v jakési blíže nespecifikované něco. Takové osoby pak po smrti ovšem opravdu něco čeká. Lidem všech věr a vyznání všech národů a pronárodů promítá bardo po jejich smrti obrázky míst a dějů, v jejichž reálnost dotyční jedinci zaživa věřili a které svou vírou vlastně pomáhali tvořit, takže pro všechno je zde dostatek místa.      Člověk by si proto měl včas vytvořit představu posmrtného bytí, která by vyhovovala jeho přání a vkusu, a tuto představu by měl v průběhu života pravidelně imaginovat, aby ji náležitě stabilizoval a vyhnul se tak, až jednou opustí tělo, případnému nemilému překvapení. Bez takto aktivního přístupu k vlastní postmortální existenci se totiž může stát, že se v okamžiku smrti chopí volantu naše nevědomí, které bez patřičné předchozí průpravy a nácviku může být ve vleku konvenčních představ a přetransportuje nás někam, kde se nám to třeba nebude líbit. Proto bychom měli k výše zmíněnému tréninku přistupovat odpovědně a nebrat jej na lehkou váhu.      Egypťané, gnostikové a do jisté míry i Tibeťané vkládali naději do formulí, které měly duši zemřelého pomoci vyváznout bez úhony z obtížných situací, pakliže si člověk zaživa tyto formule osvojil. Mnohé z těchto formulí se dochovaly a jsou stále k dispozici, jenže jsou příliš těsně spjaté s konkrétními náboženskými systémy a s nimi souvisejícími představami, které v Evropě nesdílíme. Tyto formule nejsou ušité na jedno brdo, ale liší se podle kulturních okruhů, z nichž pocházejí, protože jsou ušité na různé bardo. Člověk si může, uzná-li za vhodné, vytvořit vlastní zásvětní formuli, na niž se pak v bardu bude koncentrovat, aby byl žádoucím způsobem nasměrován a zbytečně nebloudil po všech čertech, ať už pílí do bordelu, aby se tam setkal se svými oblíbenými filmovými děvami, do hospody na schůzku s Aleisterem Crowleym, anebo do studovny alexandrijské knihovny. (17.08.2024) (méně) (více)