Hmyz

Důstojné rozloučení s velkým umělcem. Málokteré jméno udělalo Česku takové jméno ve světě jako právě Švankmajer a jeho poslední snímek na tomto obrazu nic nezkazí. Jistě, zase se jedná o šílenost, která pro běžného diváka, jenž se chce prostě podívat na komedii s Jirkou Lábusem, prostě není. Švankmajer předkládá esenci svého stylu, v níž kombinuje znepokojivé animace se surrealistickými výjevy, navíc okořeněné vyhrocenou sociální kritikou z pera bratří Čapků. Dobrý námět a schopné zpracování, ukazující, že Švankmajer by ještě rozhodně měl co říct – škoda, že se do dalšího velkého projektu už nepustí. (02.07.2018)

Asi takhle. Ty zcizující brechtovské prvky mi nevadily, přece jen divadlo se hraje i s těmito zcizujícími technikami. Některé scény jsou docela kouzelné a napínavé a dobře zahrané - třeba zabití cvrčkové při zalévání. Nějak jsem nepochopil ty monology páně Lábusovy postavy. Avšak filmu by hodně pomohlo, kdyby byl o hodně kratší. Celková délka jej sráží s každou přibývající minutou, některé scény a myšlenky už se jen opakují, prostě ten námět neutáhne celý film. Je fajn, že se tady pan Švankmajer krotí ohledně animace a perverzit, ale přece jen to nemá takovou sílu výpovědi nebo nějakého přesahu, pro které by stálo za to sledovat film celý, a ne raději po kouskách (jak tu někdo psal, jako úvod seriálu by to možná bylo dobré), nebo které by divákovi něco zajímavého, neotřelého a třebas i poučného daly. Víte, podle mne by film měl být buď čistou zábavou pro oddech, nebo se snažit říct nějakou myšlenku (někdy jen poetickou a náladovou), ale to mi tady chybí. Jaké vlastně je ústřední téma tohoto filmu, co chce tak vehementně říct? Třeba u Tarkovského Nostalgie je to jasné, u Blade Runnera taky, dokonce i takové československé Plavení hříbat má zcela jasné téma a poselství. Ale tohle nevím, fakt ne. Hra pro hru, umění pro umění, zcizení pro zcizení. (06.09.2019)

Hledal jsem (marně) na všeznalecké síti (co na ní není, to neexistuje), jaký je finanční poměr (nejlépe v dolarech) nákladů dosud investovaných do vyhubení hmyzu (i když se to dnes už nedělá plošeně, ale selektivně) a na vyhubení lidí (to se dělalo selektivně vždycky). Ani jedno se dosud nepodařilo, a pokud se to podaří, tak to určitě nebude na straně třetihorního hmyzu. Co jen jsme se netápili s "americkým broukem", a stále ho nalézám na zahradě ve společnosti berušek (i když brambory nepěstuji) a dívám se na lidi sbírající ho na svém malém políčku.. Zřejmě poslední opus Jana Švankmajera se rozhodně vyhýbá senilně erotickým vizím, jako třeba jeho kolegové Menzl či Jakubisko. Jeho feérie čapkovského "(Ze života) hmyzu je příjemným rozptýlením po práci na zahradě. Rozdělení "hmyzích rolí" (tedy divadelnách) je sice dost podezřelé a jejich interakce dost svérázné, a možná ani překvapení není vždy na divácké rovině. Švankmajer to vysvětluje či omlouvá "automatickým psaním", tedy činností svéráznou a podezřelou, která ve mně vždycky budila pochyby. (I tento text píšu "automaticky", nemám nic připraveno, navíc tak píšu vždycky.) Něco, co se zhmotní do myšlenky či slov, či dokonce písma, ztrácí svoji bezprostřední autenticitu. (Sysifos, Klub českých skeptiků to hodnotí takto: "Při automatickém psaní je text nebo kresba řízena podvědomými impulsy, které ovlivňují svalstvo ruky bez plného vědomí pisatele nebo kreslíře. Jde v podstatě o tzv. ideomotorický pohyb, jaký se uplatňuje při proutkaření. Jako prostředek k relaxaci a odstranění stresů je to jistě metoda vhodná." Nedávno zesnulý surrealista Milan Nápravník mě za to proklel jako heretika, protože tím napadám samou podstatu učení, přestože JEHO automatické psaní považuji za velmi dobrou literaturu. (05.09.2019)

Filmy Jana Švankmajera nejsou pro každého a bohužel já se k této skupince lidí řadím. Beru jej jako umělce, výtvarníka a animátora. Má osobitý styl a už je ze záběru na rozsypané zápalky na staré podlaze z prken poznáte jeho styl a vidění světa či reality aniž by jste věděli z úvodních titulků, že koukáte na jeho film. Mám rád tu krásu detailu, celek mi však často uniká. U jeho filmů mívám pocit, že si je točil pro sebe, aby něco niterně svého sdělil, aby uvolnil přetlak. To je práce všech umělců, záleží však jak srozumitelně to těm venku podají. U něj ne vždycky mám ten pocit, že jej chápu. A tak tu nebudu sázet řady hvězd a psát o vyvrcholeníé jeho tvorby tímto filmem jako jiní, kterým se to možná pochopit podařilo. Téma zpracování ďivadelní hry pánů Čapků bylo ale zajímavé i to, že jsme vlastně sledovali v rámci hlavního filmu i film o filmu... A trochu jsme měli možnost nakouknout do Švankmajerovy alchymistické kuchyňě, což také nebylo k zahození. Herci hráli parádně, hlavně pan Dulava se mi líbil. A pěkný byl i ten závěr, kdy se nikdo při zamykání domu nepozastavil nad tím, že ochotnictvo už není klompletní... Dávám tedy za 3 kuličky brouka potemníka. * * * (05.08.2018)

Ano, do tohoto jsem peníze posílal a přál si, aby to přesně takto vypadalo. Sice tam mohlo být více oněch švankmajerovských animací, ale jinak kulisy, postavy, děj, kamera, láska k jídlu a pití, to tam vše je a já si to nesmírně užíval. Paradoxně největší obavy jsem měl z onoho nahlížení pod ruku filmaře. Ale ve výsledku to fungovalo krásně a já si to i tak užíval. Prostě Švankmajer jak má být. Tak já si jdu zatlačit slzu nad faktem jeho posledního celovečerního filmu a celé si to pustit ještě jednou. Děkuji mistře! 80% (22.02.2018)