Kuře na švestkách

Asi nedokážu úplně docenit hloubku a nápaditost tohoto snímku. A to je to přitom téměř přesně můj styl, takový druh filmu, který mě nutí snít a přemýšlet a cítit se hezky. Avšak Kuřeti na švestkách se to bohužel nějak nepodařilo. Je tam plno nápadů, obrázky jsou to hezké a ani námět není k zahození. Tak co je špatně? Jakoby celý film byl jen jakýmsi nastavováním a oddalováním toho hlavního, příběhu lásky, který přijde až v závěru. Těch několik závěrečných minut doprovázených nádhernou hudbou je smyslem celého filmu, k čemu však tak dlouhá předehra? Přiznávám, že být v hlavní roli někdo charismatičtější, asi bych hodnotila jinak. Na dívání je to hezký film, ale do děje mě nevtáhl. (24.08.2013)

Golshifteh Farahani má neskutečněj úsměv. To je ale asi tak všechno, co si z Kuřete na švestkách do budoucna zapamatuju, jinak bylo vesměs o ničem a všechno podstatné by se s klidem vešlo do půlhodinové metráže. První třetina filmu nudila komplet. Švestky se prostě hoděj spíš ke zvěřině, říkám to furt. (08.02.2014)

Film ovlažený dávkou Murphyho zákonov s nápaditou réžiou , podobnej Jeanovi Pierrovi Jeunetovi. Humorne smutný , alebo smutne humorný , v každom smere civilný a dramatický. Jediná výraznejšia chyba bola niekedy až príliš precitlivená kamera - čo ma však prekvapilo, pretože pri Mr. Nobody bola rukou Christopha Beaucarna dokonalá. Inak ma to oslovilo . (01.09.2013)

Pitoreskní orientální pohádka o podivínském houslistovi postupně se měnící v regulérní melodrama. Právě zástupný symbol houslí a umné převedění animační zkratky do hraného filmu však vytváří zcela originální pohled na velký příběh lásky, který sice nešetří sentimentem, ale právě řadou zcizujících prvků, výraznou nedoslovností a uměním evokace vytváří pocit, že na straně diváka vzniká upřímná emoce. Stylově snímek pak vytváří silně kolážovitou formu poměrně blízkou dílu Jaca von Dormaela, naštěstí bez vnější efektnosti a s minimem nekoherentních výstřelků (agresivní humor v pádu amerického sitcomu), atmosféra a emoce si tak udržuje jistou homogennost. Pro předvánoční melancholickou náladu je Kuře na švestkách jako stvořené, stačí jen přijmout fakt, že se nesnaží o nic víc než okouzlit a dojmout. V tomto ohledu mu je skutečně málo co vytknout. (30.11.2012)

Kapitoly z Teheránu z let 1925-1958 mapují životní vzlety a pády jednoho virtuóza. Příběh není důležitý, ale láska k filmovému médiu, která se tu zrcadlí v mnoha formálních systémech ať už různorodé animace, stylizace hraného filmu, práce s časovými rovinami a v neposlední řadě s prostřihy na proslaveného Fantoma opery s božským Lonem... dává tušit snový realismus. Nadto jednorukého Jamela Debbouze si nikdy neokoukám a Golshifteh Farahani má nebezpečně dokonalý úsměv. Jedinou chybičkou je, že Mathieu Amalricovi jsem uvěřila ledasco, jen ne jeho sedmnáctileté já. (30.11.2012)