Suite Française

Blé, sladké jako hovno z nutrie. Obyčejná a vtíravá červená knihovna s až panensky odpudivou Michelle Williams. Klasická romantická šablona se zakázaným vztahem, dobrým člověkem ve službách zla a s hormonálně nevyrovnanou a sexuálně frustrovanou nánou, která nakonec najde sílu popřít svůj jang a ani k tomu nepotřebuje pocítit jeho pevný jin. Skoro to vypadá, že jsem Suite francaise odsoudil k odpadu, viďte? Ale kdepak, co vás vede. Slzičku jsem sice nezamáčkl, ale nenáročnou blbinku s pěknými obrázky nelze odsuzovat. Jen ta reklama se Semity (nejen) na konci mohla být méně vyděračskou, ale tak utrpení se pořád dobře prodává, chápu. Viděno během Season Challenge tour 2015 (09.10.2015)

A vůbec se za tu jednu hvězdu nestydím, páčto tohle byla hovadina na ntou. Začíná to slibně, ale jak čas plyne, tak i film plyne více a více do ztracena, nudy, nezajímavosti, nesmyslnosti chování a hlouposti, až to dospěje ke konci, který tomu všemu konečně dopřeje onoho kýženého WTF!? efektu. 60 let v kufru, 107 minut v kelu. (05.08.2015)

„Miluji tě, Bruno!“ „I já tě miluji, Detlefe!!!“ „???!!!“ „Ježyš, promiň, Mišel, ale strašně mi připomínáš majora von Schlaucha z přípravky Hitlerjugend. Zažili jsme spolu tenkrát ve Výmaru tolik hezkých chvilek. Ale už nezdržuj a jdem si zašukat na tom klavíru! Shrnu to pak do notového zápisu, nazvu „Suňte Rumçaise“ a ty se u toho můžeš prstit, až tady jednou nebudu.“ Ať už to leželo v židovském kufru já nevím jak dlouho, není to nic jiného, než prachsprostý, laxativní Harlekýn, vyprávějící tklivý příběh osudové lásky múzami ulízaného, vlažného nacisty na poloviční úvazek a žabožroutského babochlapce jménem Lusil na chlupatém pozadí kýčovitě okupovaných francouzských vidlí, kde nechybí hodný a sympatický důstojník Wehrmachtu, zlý a nesympatický důstojník Wehrmachtu, slizký a zbabělý kolaborant, hrdinný a správňácký odbojář, pěkně hnusná tchýně, parodie na Šopéna, slunce, seno a pravidelná menstruace. Takže by mi za normálních okolností má pověst nenapravitelného romantika měla velet, abych to s brutálně ohlazenou kočkou v klíně a pomočeným kapesníkem v ruce poslal nekompromisně směr nevybělené, zarostlé rektum. Nicméně před projekcí jsem se byl zasněně projít po Ostravsko – karvinské promenádě kolem Mitalstýlu, kde jsem v posledních paprscích truchlivě skomírajícího slunce spatřil v polétavém prachu, plném krásně těžkých kovů z té indické kurvy, stlašně loztoumilouškého bezďáka, jak si chčije po nohách. Děsně mě to rozněžnilo a přepadla mě neodolatelná touha svou hodně škaredou dvojkou prokázat, že jsem taky jenom člověk, něžný a citlivý, co neváhá před milováním poeticky zapálit pár naftových hořáků a rozházet po posteli čerstvě natrhané okvětní plátky bolševníku. (06.07.2015)

tohle šustí papírem víc, než ... Než.. éé... Než balík kancelářského papíru..? Ne, vážně, ačkoliv je premisa velmi, ale velmi jednoduchá (a je tu tupě vykecaná už v obsahu), dala by se udělat velmi, velmi zajímavě, jenže bohužel jsou tu postavy, které jsou postavené jen na jedné charakterové vlastnosti, nebo povahovém rysu, takže se žádné složité osobnosti nekonají a někdo prostě chodící hajzl atd a vzhledem k tomu, že děj sám o sobě je dosti neoriginální, je to o to větší škoda. A ne, není to špatný film, jenom zoufale není dobrý. Howgh. (14.10.2017)

Iréne Némirovsky, spisovateľka židovského pôvodu pochádzala z Ukrajiny, a v roku 1941 keď žila vo Francúzsku sa rozhodla napísať román Francúzska suita, ktorý by dokázal vystihnúť celý rozsah a atmosféru ľudských osudov v nacistami okupovanom Francúzsku. Pôvodne sa mal skladať z piatich častí. Stihla napísať iba prvé dve. Prvá časť Storm in June (Búrka v júni) je vynikajúci opis skupiny Parížanov, ktorí utekajú pred prichádzajúcimi Nemcami. Druhá časť Dolce opisuje každodenný život v mestečku v okupovanej zóne, kde musia ľudia ubytovať Nemcov a žiť s nimi pod jednou strechou. Viac napísať nestihla lebo 13. júla 1942 ju zatkla francúzska polícia a 17. júla ju v konvoji číslo šesť deportovali do Osvienčimu. Zomrela 17. augusta 1942 v plynovej komore koncentračného tábora Auschwitz – Birkenau. Jej manžel ju prežil len o niekoľko mesiacov. Obidvom jej dcéram pomohli cudzí ľudia prežiť a keď po vojne sa snažili hľadať pomoc u svojej starej mamy Fanny, ktorá strávila roky vojny bezstarostným životom v Nice, odmietla ich vpustiť do domu a poslala ich do sirotinca. (23.06.2015)