Suspiria

Jeden z nejlepších italských hororových snímků, které má člověk možnost vidět. Suspiria je úžasná hra barev a krve v režii Daria Argenta, s ikonickou drásavou hudbou skupiny Goblin a sympatickou hlavní hrdinkou v podání Jessicy Harper. Letos konečně viděno na velkém plátně, kam to zákonitě patří. [FOD 2022] (15.05.2022)

První čtvrthodina je naprosto dokonalá. Díky naprosto nervní hudbě jsem se bál i scény, kdy první z obětí byla v místnosti, kde se jen otevřelo okno. Potom se velice dlouho neděje v tomto filmu vůbec nic a vypadá to celé jako hodně barevná venezuelská telenovela, ale Argento si jen chystá pole pro dokonalou a co víc na italské horrory srozumitelnou pointu celého vizuálně skvělého filmu. A jedna scéna, sice nudná, mě moc hodně potěšila, a to je dvou minutová přítomnost mladičkého Udo Kiera. (20.06.2004)

Kdo posílá na onen svět odpadlíky freiburgské baletní akademie? Pes? Harapes? Či snad okultismus a barvy z Disneyho animované Sněhurky tančí své makabrózní padede..? Co se týká formy a obsahu, může to první zastínit něco, co vůbec stín nehází? Samozřejmě, ale často také dochází k tomu, že póly audiovizuální stránky a subjektivního diváckého vnímání jsou souhlasné a magnetismus se nekoná. Krátký čarodějnický proces v závěru byl fajn, ale jinak to bylo jako ježdění nehty po školní tabuli. To taky autor vždycky snáší lépe než obecenstvo.. Jinak první film, kde Udo Kier nevypadá jako třistaletý upír.. (15.07.2020)

Legendární horor od mistra Argenta s úchvatnou vizuální stránkou a jedinečnou hudbou od Goblin. Argento má svůj nezaměnitelný rukopis a zde ho promítl rozhodně nejvíce ze všech filmů, které jsem od něho viděl. Suspiria vyniká především pohlcující a děsivou atmosférou, které neuvěřitelně pomáhá hudba, díky níž je úroveň strašidelnosti posunuta na nejvyšší stupeň. Závěrečná scéna je pak naprostý hororový orgasmus a dokážu si barvitě představit reakce lidí v roce 1977, kdy se tento skvost začal promítat. Film ve mně zraje jak víno a s každou další projekcí si ho vychutnávám víc a víc. (20.05.2018)

Subjektiv má tu vadu, že strachy reálného života berou mu schopnost báti se u filmu. Dneska jsem, já strašpytel, třebas letěl letadlem. Tudiž je vlastně s podivem, že Argento dovedl vzbudit svou Suspirií ve mně, když ne strach, tak alespoň zájem o filmové dění. Všechna čest u nehororového diváka mého ražení. Zručně buduje atmosféru, v níž neviditelné zlo provádí nepochopitelné činy a hrdinky o samotě v zlověstném tichu čelí nebezpečí (skvělá scéna na osamělém náměstí). Lekačky má v malíku, pečlivě odhadne okamžik, v němž divák dospěje k přesvědčení: "Á, teď už se nic nestane." Či onen pocit vytvoří. A teprve tehdy se to stane. Pro zručného hrůzomistra je to možná rutina. Prostředí a vůbec celé výtvarné řešení Suspirie však do kategorie "rutinní" určitě nepatří. Fotogenické možnosti architektury (převážně secesní, hádám, ale jsem houby odborník) byly volbou osvětlení a filmového materiálu využity na 100 %.Obraz dokonale ladí architektonickým rytmem. Vrcholem filmu je však zřejmě práce s barvou. Bezvýhradná sytost a zároveň neskutečnost daná barevným osvětlením (hlavně rudým) činí ze Suspirie bezmála malířskou lahůdku. Dokonce i krvi, když ta skutečná je tak fádní, dal v souladu se svou výtvarnou vizí novou, hezčí a zářivější barvu. Nádhera. Jenže... Co je to platné, když se nakonec Argento rozhodne naplno ukázat povahu a původ oné neznámé zlé síly a odpověď, kterou dá, je přinejlepším trapná. Tímhle že budil můj zájem? Ale nee... Když plnil film klišovitými postavičkami jako byl slepý klavírista, černý vlčák, přestárlá valkýra, ruská mužatka/mužička, němý dementní slouha či dekadentní ředitelka, bral jsem to jako zábavnou hru a usmíval se pod vousy. Velké odhalení však vtipu nepobralo - ukazuje jen, že i ten největší svůdník může být impotent. Silné ***. (20.06.2010)