Mazlíček

Hugo Haas, Ferdinand Hart, a Stanislav Neumann = záruka v podobě tří velmi dobrých hereckých výkonů. Knihovník, sedminásobný vrah č. 69, a tichý nemluvící zloděj, na první pohled celkem nesmyslná kombinace ale v tomto filmu, což je podstatné, velmi dobře se navzájem doplňující a občas i pěkně improvizující. Václav Trégl jako soused, který stále něco chtěl, nebyl samozřejmě také špatný, jako spíš obvykle standardní. Hugo Haas jak dokázal dojmout tak i stejně rozbrečet. Sám pak by o tom mohl vyprávět ten veliký hromotluk, to že i on sám nakonec brečel. Hugo Haas byl vynikající, sám když měl zazpívat smutnou píseň tak začal raději improvizovat, s tím že prohlásil že mu není jak-si do zpěvu. Mimochodem to jste věděli..? Autorka jen jedné jediné role, jak už poznamenal uživatel Zloději kol, Ema Pechová byla ve skutečnosti skutečnou maminkou herce Ladislava Peška. Byla to spíše ochotnická a divadelní herečka, která se dožila vskutku požehnaného věku 97. let. Více jak průměrný film, ke kterému se stále rád vracím, a jehož scénář si Hugo Haas dokonce sám napsal. (17.12.2006)

Kolik je ve vztahu matky a syna krásného, hřejivého, objímajícího, ale také komického a někdy i nezdravého. Velké téma, které zlákalo už mnoho tvůrců. A také Hugo Haase. Námět a scénář tohoto filmu, v němž bylo mnoho autobiografického, vznikal ve spolupráci s přítelem z nejvěrnějších, režisérem Macem Fričem. Haasova matka tehdy umírala na rakovinu a všichni zúčastnění se proto snažili rozptýlit její poslední chvilky tímto veselým filmem. Haasovy komické schopnosti dostaly spoluprací s Fričem nový, grotesknější a herecky výraznější náboj, který značně převyšoval drobnokresbu předešlých komických postav. Možná to bylo způsobeno také tím, že "maminčin mazlíček" pracuje jako vězeňský knihovník a žije tedy vedle spořádaného civilního života i ve zcela protilehlém, nám většinou neznámém absurdním světě, kde však přímočará facka někdy dokáže vyřešit víc než složité vysvětlování. A protože tehdy Haas nemohl existovat bez Adiny Mandlové, objevila se i ona v tomto navýsost roztomilém filmu – v roli moderní dívky ze zámožné rodiny, která kromě osobních půvabů vyniká sportovními výkony. Sedminásobný vrah, dotěrný soused, starostlivá maminka, žárlivý snoubenec, to všechno – společně s Haasovými ironickými průpovídkami, zámlkami a nepředstíranou bezbranností – vytváří z tohoto neprávem přehlíženého filmu svěží, vskutku nadčasové dílo, jehož lesk zvyšují ještě živé melodie Haasova bratra Pavla, talentovaného hudebního skladatele, který se stal jednou z tragických obětí nacistické perzekuce, a moderně pojaté interiéry i exteriéry, včetně dnes již neexistujícího zimního stadionu na Štvanici. A Hugo Haas? Neodolatelný, jako vždycky. Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení. (03.10.2008)

„Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení.“ Narodit se 29. února není výhra. To se pak z člověka může stát dobrosrdečný, ale také nesmělý a nepraktický mamánek…Navzdory zdejšímu hodnocení jsem se překvapivě hodně pobavil. Haas (chodící se dívat na vlaky a odmítající zpívat) by to sice utáhl sám, ale tady má k ruce i několik schopných spoluhráčů, ať už maminku Pechové, která si musí na políbení svého drobečka vylézt na stoličku a budí ho z tvrdého spánku kvůli zapomenutému prášku na spaní, sedminásobného, přecitlivého Hartova vraha (kdyby kvůli „hloupé“ milosti sebrali husičku, knedlíky, zelí a jednu „tvrdou“ před nosem mně, řádil bych víc!), šeptajícího Neumannova zloděje („Tak! A nebudeme o tom mluvit.“), v cizí posteli spícího telefonistu Trégla a nakonec Mandlovou, která sice nesrší vtipem, ovšem jako hokejová brankářka v akci září! Pasáže z večírku jsou trochu nuda a náměsíčné scény podivné, ale jinak spokojenost a solidní 4* navrch. „Tak co, budeme mlčet?!“ - „No…mně by se to moc hodilo.“ (27.10.2019)

***** za scénu: "Ále, co budu zpívat." (!!!). Frič tu odhaluje filmvové postupy, jimiž režiséři tvoří přechody mezi hranou částí filmu a jeho zpívanou vložkou. Mám podezření, že sem chtěl původně Frič opravdu píseň vložit a pak z toho na poslední chvíli z nějakého důvodu sešlo. Homur této scény mi totiž sedne tak do naší postmoderní doby, ale připadá mi neuvěřitelný ve 30.letech. (09.06.2004)

Tento Haasův film jsem velmi dlouho podceňoval. Připadal mi oproti živým crazy-komediím Život je pes a Ať žije nebožtík dost utahaný. Až při náhodném a nechtěném sledování jsem dodatečně objevil všechny jeho kvality. Je zde mnohem více sarkasmu, vtipu a ironie, než kde jinde. Příběh sám o sobě je stěží uvěřitelný, ale vytváří podklad pro řadu nezapomenutelných situací. Nejlepší jsou scény s maminkou, se zlodějem, který si přišel říct o výpomoc, a se sousedem, který si přišel zatelefonovat. Dostatek prostoru je i pro figurky Trégla, Neumanna, Kreuzmanna aj. Pouze postavy Marcelliných přátel včetně snoubence v podání Otty Rubíka působí značně ochotnicky. Naprosto ojedinělým zjevem je pak Ema Pechová coby mazlíčkova maminka. Škoda, že jen jednou. Jako představitelka maminek by představovala specifický a originální typ. (22.07.2003)