The Last Supper

Lu Chuan potvrdil svůj statut filmaře, který nemá konkrétní osobitý styl či své ústřední téma, ale jehož kvality spočívají ve schopnosti z populárních žánrů vykřesat jejich jádro a to podat v doposud nevídaném a maximálně působivém tvaru. Po fenomenálním a divácky doslova drancujícím válečném psychologickém dramatu "Nanking! Nanking!" se chopil formátu výpravných historických dramat o pletichách na dvoře mocných vladařů. V jeho podání se před diváky nerozvíjí jen povrchní exhibice výpravy a kostýmů. Lu se vyhýbá i přebujelé ornamentálnosti či shakespearovskému záběru dosavadního vrcholu v rámci tohoto žánru, k nimž se uchýlil Zhang Yimou v "Kletbě zlatého květu". Zaměřuje se na téma moci, která rozežírá ty, kteří ji drží, ale bojí se, že o ni přijdou. Palácové čistky na sklonku vlády panovníka, který se k trůnu probojoval z postu obyčejného nuzáka, Lu podává jako nechronologické vyprávění, které se neustále vrací do minulosti a zahrnuje i hrstku impresivně snových sekvencí. Při tom centrální postavu sžíranou mocí, o kterou se bojí přijít, vyobrazuje de facto nepřímo právě skrze reminiscence motivované jeho nejbližšími spolubojovníky, které nyní likviduje. Film klade důraz na emotivně vyhrocené podání osobních tragédií jednotlivých obětí, jak na barikádě konkrétních životů, ale i jejich ideálů. Zcela strhující je pak finále, kde se nápaditě tematizuje přepisování historie ve vztahu k tomu, jak jednotlivec ztrácí vládu nad svým osudem. Ve svém žánru je "The Last Supper" naprostá špička a zcela osobitě pojatý příspěvek, byť nepřeberné množství postav a velmi pozvolně krystalizující konflikty tento unikátní snímek pro některé diváky diskvalifikují. (11.02.2013)

Po všech stránkách krásně natočený historický film se snově působícími scénami, ale celkově bohužel ukázka toho, proč se tyto čínské historické filmy špatně prosazují v zahraničí. Například zabití historické postavy, která ve filmu ale není nějak detailně vykreslená, působí prostě moc melodramaticky, i když celkově má film daleko od laciné patetičnosti. Je možné že člověk, který zná dobře celou historii okolo, se do děje dokáže víc vcítit... Jinak vnitřně nejednotný, jak naznačuje PetrC., mi film nepřipadá, je to shakespearovské drama o lítosti, strachu a intrikách. (14.03.2013)

Když Lu Čchuan svůj snímek poprvé představil veřejnosti na festivalu v Torontu v září 2012, dostalo se mu ovací vestoje a nadšených recenzí. Zdálo se tak, že i jeho čtvrtý snímek bude úspěšný. Čínské masové publikum však film přijalo dost chladně. Navíc už je od prvního víkendu skoro jisté, že film skončí ve výrazné ztrátě (byť je třeba objektivně přiznat, že film byl záměrně nasazen proti novinkám Anga Leeho a Feng Siao-kanga). Reputaci nepřidalo ani provalení kauzy o vylepšování internetového ohodnocení členy produkčního štábu. Buď jak buď, pro Lu Čchuana, který kromě autorství scénáře a režie celý film tentokrát také produkoval, i pro jeho budoucí tvorbu komerční propad a první "prohra" může představovat jisté následky. Já si osobně nemyslím, že by šlo v pravém slova smyslu o propadák. Lu Čchuan především znovu dokázal to, že je skvělým režisérem a proč je považován za naději a obrovský talent čínského filmu. Ryze epický námět o Liou Pangovi, Siang Jüm a Chan Sinovi se pokusil uchopit z jiné, více psychologické a filosofické stránky (viz i netradiční zobrazení hrdiny Liou Panga). Zaměřil se na detail, věnoval pozornost drobnostem ve výpravě a kostýmech, snažil se co nejvíc postihnout historickou realitu. Téměř každá jednotlivá scéna v sobě obsahuje nějaký důraz (ať už se to týká hereckého výrazu či např. různých audiovizuálních efektů) a v pozadí je neustále cítit jasná snaha vyjádřit absolutní maximum. Potud vše v pořádku. Problémem však je, že po rezignaci na epické pojetí snímku mu Lu Čchuan nedokázal vtisknout alternativní vnitřní jednotící linii. Přeskakování v čase a zdůrazňování všeho pak vede k neucelenosti a nepřehlednosti (obzvlášť pro někoho, kdo ani zběžně nezná historický námět). Výrazná mi nakonec nepřišla ani závěrečná pointa, která by zmíněné vyvážila. Zkrátka mi přijde, že Lu Čchuan věnoval příliš pozornost sebemenšímu detailu a až příliš tlačil na pilu, zatímco celek jako takový mu poněkud unikl. To, co se mi nejvíc líbilo na filmu Nanking! Nanking!, totiž skloubení děje a psychologie, se tentokrát dost dobře nepovedlo. Těžko soudit, jak film jako takový ovlivnily případné dodatečné zásahy z oficiálních míst před uvolněním do distribuce. Rovněž těžko říci, až do jaké míry je alegorie ve filmu zamýšlená. To tu nechci rozebírat, ale i nyní kdo chce, tak si tam řadu analogií najde. Na každý pád, i přes výborné technické zpracování, vzhledem k výše zmíněnému s těžkým srdcem dávám 65 %. (08.12.2012)

Lu Chuan natočil znamenité historické drama, formálně a vypravěčsky brilantní a herecky hodně silné v kramflecích. Znamenitý soundtrack studí za krkem jako ostří meče a všechna ta na první pohled odtažitá lyrika bolí jako děravej zub, protože jako každé kvalitní historické drama, Wang de shengyan je samozřejmě depka jako prase. (Jdu si dát panáka, mám najednou strašnou chuť celýmu tomu zástupu Ziyingem počínaje a Liu Bangem konče připít. Co vám budu povídat... Qinové a Chu-Han contention, to byly vždycky moje srdcovky.) (17.03.2013)

V podmanivých obrazech podaná lekce o tom, že cesta nahoru a setrvání tam vyžaduje oběti. Dovoluji si připojit citát Konrada Lorenze z 80. let 20. století: "Velké počty obyvatel s sebou nesou to, že existuje příliš mnoho voličů a příliš málo zvolených zástupců. Dokonce i při morálně nesporných, opravdu demokratických postupech se soustřeďuje příliš mnoho moci v rukou malého počtu lidí. Tito lidé, i kdyby byli moudří a morální, nejsou s to si v mocenské pozici zachovat svou plnou lidskost. Poblouznění mocí je velice reálné onemocnění." (12.02.2023)