Poslední muž

V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. (15.11.2013)

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ (02.02.2020)

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. (23.04.2004)

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)