Poslední muž

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)

V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. (15.11.2013)

V pátek to budou tři roky, co jsem viděl Eva tropí hlouposti, v pondělí uběhly dva roky od mé Hassovy premiéry s Ať žije nebožtík...Tak to byl čas podívat se po čase na nějákou další prvorepublikovou komedii. S Hassem jsem ještě viděl Mravnost nade vše, ale přiznám se, že po roce a půl už si z toho moc nepamatuji, kromě nezapomenutelného závěrečného Hassova monologu. Co si budu nejvíce pamatovat z Posledního člověka? Už potřetí v řadě skvělý (a zase úplně jiný) pokrokový Hassův výkon, u těchto pamětnických komedií taky typické horší herecké výkony ve vedlejších rolích, dojímání se se  spolužáky a opět moralistický závěr, kdy hlavní hrdina prozře, dojde dokonce k prolomení 4.stěny a fakt bych skoro řekl, že se film překlopí do skoro až moralitky, ale nějak mi to nevadilo. Vlastně to bylo docela milé pamětnické zastavení....Dokonce i v některých těch scénách bez Hasse jsem si dokázal něco najít,  hlavně v uvolnění, když tatínek nebyl doma.o Ale opět jsem si taky potvrdil a zopakoval, že z dnešního pohledu je pro mě z pamětnických komedíích stále nadprůměrné hlavně kvarteto Fričovek s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou....Ale na tu Mravnost se možná někdy podívám znovu stejně jako zase na něco dalšího s Hassem. (26.10.2022)

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)

Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. (25.03.2022)