Sakamiči no Apollon: Kids on the Slope

Watanabe umí pracovat s postavami, to už dokázal několikrát. Tentokrát ale nebude režírovat přestřelky nebo šerm dvou róninů, ale život prostého mladíčka Nishimiho, který od malička cestuje ze školy na školu a když se dostane sem, musí čelit "samotě v obydleném domě." Tady si, jak už to v příbězích o životě prostého mladíčka bývá, najde lásku a chce jí ji vyznat. Jenže tady se objeví "problém," nepřátelský Sentarou, který , shodou okolností, k Nishimimu přátelský bude. Zjistí se, že je oné dívky, Ritskuo se jmenuje, kamarád od dětství. Ale jak to bude pokračovat? -- Yoko Kanno dílo sedlo úžasně, řeklo se jazz, tak jazz, sama hraje se skupinou The Seatbelts, která hraje jazz a hrála i soundtracky Cowboye Bebopa. Za celé dílo zatím 4*. (06.05.2012)

Tak jsem se na to podívala znovu a musím konstatovat, že jsem si tentokrát mnohem více užila budování jejich vztahů. Ačkoliv tedy nevím proč, to, že se příběh odehrává v minulosti, jsem si uvědomila až tehdy, když Džun-nii protestoval se svými vysokoškolskými kamarády. Nějak mi to celou dobu nedocházelo. Ale to nic nemění na tom, že jako vztahovka je to velmi zajímavé, neboť to není obyčejný milostný mnohoúhelník, protože v něm dochází k vývoji a protože je v něm spousty ryzích pocitů. Bylo to fajn. I přestože nejsem žádný fanoušek jazzu, já raději swing, ale nakonec jsem asi tuhle nepořádnou hudbu pochopila – naplno k nim patřila. Jediné, co se mi nelíbilo, byla animace a celkový vzhled postav. Ale to nebylo nic, kvůli čemu bych musela přestávat se sledováním. Hodnocení nechávám na 3*, ale jsou to velmi silné 3*. (22.09.2017)

Watanabe, autor Cowboye Bebopa, se pustil do režírování seriálu, jenž je prost vší nadsázky, nadhledu i vtipu. Kdykoliv to v minulosti učinil, vždy byl výsledek slabší než ten, který ukázala banda křižující sluneční soustavu. Myslím, že ani tentokrát se nepříblíží svému největšímu úspěchu, a to i přesto, že v druhém kvartálu 2012 bude Sakamichi no Apollon nejspíše jedním z nejlepších anime, žel v žánru, který mi není ani trošičku blízký. +++++ Děsím se neustále zraňovaných srdcí, vyznání lásky, nejistého směřování citů, jež usiluje nejspíš pouze o to, abych s hrdiny Sakamichi no Apollon žil, soucítil s nimi, radoval se s nimi, plakal s nimi... prostě věrně prožíval totéž co oni, jednou týdně se 20 minut tvářil jako člověk plný empatie a jazzu. +++++ Pokud jde o rozpracování psychologie postav, Sakamichi no Apollon dokázalo v této sezóně mezi anime své hrdiny oživit nejuvěřitelněji, ale přece tím dosáhlo pouhého mírného vyvýšení se nad melodramatické mýdlové opery, k nimž přidává nádech zašlých časů (jazzem, paletou barev), které, řečeno textem písně: "...si nedáme vzít, i když už jsou dávno pryč," a kouzlo všedních dnů, kterých se mydlinky obvykle děsí. Inu mají proč, všednost zezevšedňuje. +++++ Nicméně uznávám, že postavy i ve čtvrtém díle odhalovaly něco nového ze své povahy, minulosti atd.. Leč přístup k chápání člověka to byl konformní: jasné příčiny a následky chování, světlo jako výchozí stav a milostná láska jako nejvyšší dobro, nejvznešenější cíl a osud. Opět řečeno písní, tentokrát záludně a podvratně: "Die Liebe ist die größte Kraft." Končím po 4 dílech, ale bez jedu. (05.05.2012)

Za mě obrovská spokojenost, protože tohle anime má mnoho opravdu skvělých a silných okamžiků a to ve všech rovinách, které nabízí. Ať už je to romance, bromance, drama nebo hudební stránka, v každém tomto ohledu jsem vždy našel minimálně jeden zajímavý a povedený okamžik, který mě dostal. Jistě mohl bych zlehka vytknout, že za sebe bych si přál trochu víc hudby a méně těch věcí okolo, protože jazz mě jako hudební styl baví, ale tím bych přišel o hodně z těch povedených romantických momentů, naprosto realistických a pro mě zajímavých lidských dramat... Zkrátka třeba konec linky takového Juna a Yuriko pohladil mé romantické srdce a úplný konec anime mi přišel tak krásně uspokojivý... Ono to bude hodně i tím, že jsem si oblíbil skoro všechny postavy co zde byly a tak i když byly na dně a občas se chovali tak, že mi to třeba i šlo proti srsti, stejně jsem jim pořád dokázal fandit... Jistě, (v mém srdci) na mém trůnu nejlepšího hudebního anime je stále Nodame, ale tohle bylo taky vynikající. 9,1/10 (10.05.2019)

Jazz nikdy nebyl mým prioritním koníčkem, avšak v tomto počinu jsem nad ním chvíli uvažoval. Protože jsem sám klavírista, dost dobře jsem chápal citové projevy Bona a protože jsem i prožil pár zamilování, chápal jsem i ostatní. Proč si vybrat tento příběh před seriály jinými? Krom toho, že je zde viditelná absence ecchi, hentai, fanservice a dalších ptákovin dnešní doby? -> Nenásilný příběh. Sešel se jeden námořník s tichou myškou a zjistili, že mají dohromady společnou hudbu. A nevěřili byste, jak i v reálném životě společná hudba přibližuje. Když do toho dáte ještě dívku, avšak ne obvyklý milostný trojúhelník, je tu 12 dílů, do kterých se vleze opravdu dost věcí. Co víc, konec byl naprosto úžasný. Hudba, animace a tak jsou na velmi dobré úrovni. Není to Nodame Contabile, ale nachází se zde velké množství různorodých skladeb, odkazů na zpěváky a dokonce i lehce ta klasika. Co díl, to potěšení u srdce. Závěr: neřekl bych, že je to nějak extrémní dílo, které bych si musel opět někdy shlédnout, ale to jedno podívání stálo za to. Občas na to pomyslím, nezapadne to zcela jistě do dějin zapomnění. 75% (31.07.2012)