Svět patří nám

Je velice zajímavé, že ač se nám film Svět patří nám nedochoval celý, i tak je ze něj patrno o co přesně tvůrcům šlo... Má-li některý film dvojice Voskovec a Werich nějakým způsobem blízko k jejich dovadelním hrám, je to právě tento... Velice vážný film, který varuje lidi před ve své době vzrůstající hrozbou nacismu (v dnešní době bych tento film začal pouštět povinně) je na mnoha místech výrazně odlehčen právě pány V a W, kteří ve stylu divadelních forbín na jedné straně provázejí dějem, na druhé straně trochu zmírňují nepříjemnou pachuť v ústech... Je škoda že se film nedochoval přesně v té podobě jakou tvůrci zamýšleli, nicméně buďme rádi alespoň za tento neúplný obraz, který nám jasně a zřetelně ukazuje, že pokud chceme žít ve svobodné zemi, tak by nebylo špatné se o tu svobodu také zasadit... (31.01.2011)

Ano, je to místy lehce zastaralé (třeba oproti Chaplinovi, který mi přijde stále skvělý), ale za ty některé DOKONALÉ vtípky a neskutečnou nadčasovost (bohužel historie proběhla ne tak snadno) nemůžu hodnotit hůře, i když v kontextu dnešní doby tomuto snímku trochu dochází dech, ale na to sral pes. :) (30.12.2011)

To, jak pánové blbnou s handgranátem je skutečně nezapomenutelné ale takových scén je v tomhle protiválečném filmu více. Líbí se mi, jak to celé pojali s lehkostí, protože to vyzývání k pacifismu tu není nějaké zásadně drsné, nenutí vás, ale je to celé lidské, no a samozřejmě je to i nesmírně zábavné. Humor s poselstvím, který snadno překonal dlouhé roky. (19.12.2014)

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

Film dělá výjimečným hlavně situace, za které vznikl a doba, ve které působil jako cosi osvobozeneckého. Mám rád veškerou hudební tvorbu W+V+J, i když silně smrdí komunismem. Lze si tam najít spousty úžasných myšlenek pravd, které jsou bez problému aplikovatelné dnes i zítra bez ohledu na cokoli. Hlavní myšlenku filmu vidím zcela jednoznačnou. Likvidace jedné ideologie ideologií jinou. Jinými slovy, likvidace zla zlem, přesněji, likvidace nacismu komunismem, který se v té době jistě zdál být perfektním řešením. Jan Werich byl soudě jeho tvorby v mých očích absolutní komunista. Ovšem vidím za jeho smýšlením opravdové přesvědčení, nikoli možnost prospěchu. Upřímně mohu říct, že ho mám rád. Myslím si, že není v povaze lidské žít spokojeně v komunismu. Raději budeme sami sobě lhát, abychom mohli spokojeně žít ve vybojované fiktivní demokracii. Není snadné si připustit, že ať už je hrad vyzdoben červeně, oranžově, či modře, tak na tom absolutně nezáleží a u moci jsou absolutně totožní lidé. Jediná odlišnost je v tom, že si volíme sami. Je hrozně fajn vidět snímek takhle starý, protože se nemá za co skrýt a je opravdu ryzí. Naprosto nefalšovaná výpověď o jedné generaci a jedné době. Unesen se však rozhodně necítím být. (19.03.2015)