Dvojí život Veroniky

Složité existenciální drama, v jehož jádru stojí úvaha nad souvztažností bytí. Krzysztof Kieślowski, hlavní představitel "kina morálního neklidu," natočil univerzálně znějící dílo plné nádherných světelných odstínů, silné hudby Zbigniewa Preisnera a úžasné Irene Jacob v hlavní (dvoj)roli polské a francouzské Veroniky/Weronique. Je to dosti náročná podívaná, jež navíc vyžaduje přímou interakci publika, stejně jako zapnuté vědomí souvislosti. Docení jej hlavně náročnější divák, ale i ten mainstreamovější může ve Dvojím životě Veroniky nalézt cosi osobního, důležitého, ne-li zásadního pro přemýšlení nad stavem a kauzalitou světa. Co mám na tomto komorním dramatu nejraději? "Náhodné" setkání polské a francouzské Veroniky a následný odjezd kamery od Irene Jacob, upřeně hledící za mizejícím autobusem. Tempo v druhé části je pomalejší, nicméně komplexnost prožitku to ve finále jen podtrhává. (22.12.2020)

To finálne stretnutie francúzskej Veroniky s tým bábkovodičom bolo neskutočné. Všetko to, čo k nemu smerovalo bolo najprv zmysel nedávajúce, a potom to všetko pekne zaklaplo do seba. A zrazu zmysel mala aj poľská Veronika. Kamera bola fantastická, hlavne tá, ktorá ju prenasledovala v rušných uliciach, vystúpenie bábky bolo fascinujúce a hudba to všetko nádherne doplnila. (09.03.2016)

Dívám se a cítím takové jemné, neobyčejné okouzlení kouzelně vyladěnými filmovými obrazy, krásnou hudbou, půvabnou herečkou, drobnými střípky vlastně všedního života i velkými emocemi... jak to ve svých filmech dokáže nabídnout právě Krzysztof Kieślowski. Nepostřehl jsem napoprvé jistě všechny detaily, které by mi umožnily vnímat veškerá propojení příběhů národnostně odlišných hudebních umělkyň, jmenovkyň i dvojic Veronik – nebo snad přímo dvou paralelních verzí osudu jedné Veroniky? Nicméně nechával jsem se vést atmosférou, procítěnými okamžiky, událostmi a zásadními rozhodnutími, až do zajímavě prolínajících se motivů v obou životních osudech a snad nejmysterióznějšího vyústění v závěru. Dvojí život Veroniky je pro mě jeden z filmů, kde cítím, že na konci možná nechápu úplně vše, ale s procitnutím v spleti možných paralelních světů se cítím být povznesen z pobytu na onom místě, kde spolu pomyslně mluví pouze divák, režisér, herci a samotný film. Kieślowski to opět dokázal a dává tady již znát, jaké zážitky (pro mě však ve dvou ze tří případů ještě silnější) nabídne následně v rovněž skvělých Třech barvách. [85%] (03.05.2024)

veľmi zaujímavá práca s farbami a svietením, pozoruhodné polodokumentaristické a jemne bizarné epizódy dotvárajúce kolorit filmového sveta a podfarbujúce dej/náladu, neotrelý film á la téz s pomerne originálnou premisou a rozprávaný viac zahaľujúco a záhadne, umelecký film, ktorý ide do hĺbky a ktorý má svoje nesporné kvality; jedine sa mi nepáčila štylizácia hlavnej hrdinky - prejemnelá a neprirodzene pózujúca nymfa; a nie som si istý, či som celé kieslowskeho myšlienkové panoramatické veľdielo rozlúskol k mojej dokonalej spokojnosti; rozhodne ma čaká ešte jedno pozretie; (29.06.2008)

Přibližný obrázek jsem si udělal už při úvodním semináři v kině Aero, kde nám bylo sděleno, že Kieslowski chtěl pro každé kino v Paříži, kde se měl film promítat, natočit jiný konec (celkem tedy prý 27). No a pak to přišlo v plné síle. Teda nevím jak pro jiné, ale pro mě právě tu sílu film naprosto postrádal. Veškeré sdělení žádné, děj velmi prostý, jak to mezi těmi dvěma je, je jasné po smrti první cca po 20 minutách a už jsem jen čekal, až to té druhé docvakne (celá úmorná hodina, uf). K čemu kamera, "křehkost emocí" a všechny ty rádoby oduševnělé řeči na adresu tohoto filmu, když celková hodnota sdělení se limitně blíží nule. (21.12.2005)