Jasmíniny slzy

Těžký život snoba, který náhle přišel o všechny peníze. Nevezme zaměstnání pod svoji úroveň, nemá zájem o partnera pod svoji úroveň... a nepřizná si, že vlastní povyšování se nad ostatní není podloženo ničím, kromě minulosti na vysoké noze. Potácení se zbytkem života jako přítěž k problémům nevlastní sestry, kterou vždycky nonšalantně přehlížela, najednou vypadá jako dobrý nápad. Cate Blanchett je výborná, Sally Hawkins možná ještě lepší a Woody Allen tenhle příběh vystavěl rafinovaněji, než jsem čekal. Ano, mistře, život není vždycky komedie! (19.08.2013)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Rozhodne to nie je iba o výkone Cate Blanchett, ktorý naozaj berie dych. Keď sa trochu prižmúri oko, je to v podstate sequel Vlka z Wall Street, ktorý rozpráva o osudoch maklérovej manželky po mužovom krachu a uväznení. Akurát že toto nie je videoklipová divočina, ale psychologická depka. Plnokrvné postavy, dobre napísané dialógy. (20.01.2014)

Neodvratný rozklad identity a neschopnosť sebareflexie. Hodnotový rebríček v spároch nenásytného materializmu, snobských manierov, slepej dôvery i viery. Život na predpis. Strata kontroly. Pocit osamelosti. Nárok na zmenu, na nové začiatky? Relatívny...a s diagnózou Jasmine vlastne takmer nemožný. Už len (ale nielen) kvôli tomu, že antidepresíva nie sú vitamíny a všetko to dávno zanedbané/ignorované sa postupne stáva mŕtvym, inu - ako sa vraví - time flies by... Nejde a myslím si, že ani nemalo ísť o ubíjajúci realizmus, ale skôr o mierne prešlachtenú divadelnú štylizáciu s dotykom tragikomična, ktorá primerane odôvodňuje niektoré realizačné diferencie ako napríklad nečakane úhľadný vizuál alebo niekoľko kvázi (melo)dramatických detailov počas vybranných rozhovorov. Ku kreslu prikurtuje one-woman show Cate Blanchett posílený konfrontáciou so suverénnymi kreáciami Sally Hawkins, efektívne narábanie s retrospektívami ktoré spĺňajú funkciu jak ozrejmovaciu, tak dej bystro posúvajúcu a samozrejme celoplošná zovretosť celku čo by záruka diváckej pozornosti, dodatočného zadumania. Modrá Allenovi svedčí. (08.11.2013)