Jasmíniny slzy

Rozhodne to nie je iba o výkone Cate Blanchett, ktorý naozaj berie dych. Keď sa trochu prižmúri oko, je to v podstate sequel Vlka z Wall Street, ktorý rozpráva o osudoch maklérovej manželky po mužovom krachu a uväznení. Akurát že toto nie je videoklipová divočina, ale psychologická depka. Plnokrvné postavy, dobre napísané dialógy. (20.01.2014)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)

,,OKAMŽITĚ JSEM TOHO LITOVALA…“ /// Tragikomedie, u který se moc nezařechtáte, ale mohli by jste vocenit vynalézavost, kterou se – kolem lásky a vztahů (z nichž cáká vopravdovej život) musíte prodrat k závěrečný pointě. Baví dvě polohy Cate Blanchett, kde hlavně ta s nervama v píči má co říct, i když zrovna mlčí (což tady není tak často). A to zamyšlení nad tím, kdo je tady vlastně chudák, beru jako přídavek, kterej z těch 3a½ zrobí 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že umět to s vagínou je snadnější, než se učit na počítači. (Soráč nevím vo žádným kurzu… jo na počítač, to je jiná..!) 2.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (02.02.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Moje pocity jsou takové všelijaké. Chvilkami mě to nebavilo vůbec, ale našly se i světlejší momentky. Co se týče humoru, tak jsem byl asi naladěn na zcela odlišnou vlnu. Pokud by zde černě na šedém nestálo, že se mělo jednat o komedii, tak bych si snad ani nevšiml. Cate Blanchett je šikovná herečka a Woody Allen je tak nějak pověstný tím, že si svoje snové roličky dokáže dokonale obsadit. Příliš se mi nezamlouvalo Woodyho podání. Časté retrospektivní vracečky, které snad měly symbolicky obeznámit diváka s tím, co se právě odehrává v Jasminčiných neuronech. Celý příběh je prakticky o bolestivém přechodu z života na vysokých nohou někoho jiného do života na nohou vlastních, které už tak vysoké zdaleka nejsou. Kdo z nás by to hravě zvládl?! Divák tak sleduje psychický rozklad hlavní hrdinky, který je věrohodný a pochopitelný. Bohužel i těžce nezáživný. Ani ty všude vychvalované dialogy mě vyloženě nenaplňovaly úžasem. Vidím to maximálně na slabé dva kousky. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka Mireldis. (14.04.2016)