Dva nula

No, ty voe... Coto jako mnělo bejd? Sem bejval na Spartičce pečenej smaženej, ale voe, vod tý doby co chčijou do kelimků jen ten nealkáč, tak jim na to hážu hroudu, když z toho bitka nesmrdí až k nonstopáči, ale voe, to ti stejnak povidam jakože to ti fuck povidam voe, takhnlenc to na tý naší krásný Letný nevypadá. To nejni REALITA voe! Tomu vošoustovi co tuhle nactivotrhačnou chujovinu spískal, no voe, tomu hubu nadrtit a pak ho předhodit těm slávistickejm vopyčákům je málo, voe. Jak jako že mně tenhle vejbletek nastavuje zrdcadlo? Jaký zvrzaný zdrcadlo zase? Mám snad ňáky zrcadlo voe? No mám? No nemám! Ukaž mi ho voe a já ti ho rozflákám vo tu tvojí dršku vyblitou a střepem z něj tě podříznu jak podsvinče, ty nesparťanská lůzo špinavá! Hej počkej, kam zdrháš voe? Stůj! Ehm, může to být jak chce strojené (speciálně duo Kafka a Peňás i Italové), tendenčně sestříhané (mohli to sestříhat do libovolné podoby; klidně dvouhodinový záznam spánku několika desítek diváků, tak nudné utkání to tenkrát bylo) i naaranžované (autenticky působí pouze pohled do zákulisí veřejnoprávního studia a spontánní reakce na branky), ale ve výsledku je to zcela jedno, jelikož toto panoptikum buranských mudrců z podnapilého davu je odraz smutné reality (a to je idnesovská REALITA; kupříkladu VIPinu jsem si v doslechové vzdálenosti jednou protrpěl i naživo) jak to (nejen) na sparťanských tribunách chodívá. Bohužel. Zajímavé, že na hokeji se s tím člověk nesetká, jak je sezóna dlouhá, ale na fotbale s železnou (a tedy sparťanskou) pravidelností pokaždé. Je to umělé a nepřirozené, ale No, ale stejně… Sparta Praha Forever, voe! PS: Není pravda, že příroda je v tom tříminutovém záběru k dění na hřišti netečná; ty topoly se při druhém gólu zřetelně tetelí blahem! (26.02.2013)

Je fajn, že ona počáteční strojenost a s ní spojená topornost většiny zúčastněných zmizí s prvním pivkem, cígem nebo double čízem. Pak už to jede na dřeň, to ti povidám. Člověk se u tohohle bijáku prakticky nemůže vyhnout floskulím, proto nezbývá nic jiného, než nastavit zrcadla, zasmát se u mrazivých okamžiků a na konci si s pocitem duševní očisty uprdnout, že Češi jsou hovada, ale umí to, alespoň někdy, reflektovat. A pak to spláchnout pěti dvanáctkami. Jo a Pavel Čapek je bůh. (01.07.2012)

Film krásně ukazuje, že fotbal je sport s největší koncentrací buranů mezi fanoušky. S výjimkou dvou intelektuálů ve VIP lóži, kteří na zápas přišli zřejmě omylem, jsou totiž v tomto filmu burani úplně všichni (včetně šestiletých dětí nebo Čapouna a dalších hostů v TV studiu). I když je zde spousta krásného absurdního humoru a kouzel nechtěného, délka filmu je asi 2x delší, než by bylo vhodné (dokonce delší než fotbalový zápas!) a obsahuje i takové chuťovky jako tříminutový záběr na letenské stromy nebo tříminutový záběr na rohový praporek. (04.07.2012)

Tenhle dokument mě zaujal hnedka u ukázky. Ale je tu hned několik proti, který bych rád vysvětlil. Z nich i pramení důvod, proč má dokument u mě jenom tři hvězdičky. Tak za prvý. Mám rád fotbal a jsem Slávista. V tu chvíli dochází k problému, protože u tohoto derby Slávie prohraje. Další, i když trošku sympatičtější, věc je, že v dokumentu jsou hlavně Sparťani než Slávisti. Je ale fajn, že tu jsou víc Sparťani. Ukazuje se totiž jejich inteligence v některých pasážích. Hm, no dobře, tak nebudu úplně přehánět. Vím, že bych řval úplně stejně. Teda skoro stejně, žejo. Co se týče technického hlediska, některé scény jsou dost zbytečný. Na druhou stranu jsou tady ale hlášky, který se snad nikdy neztratí. No a kdo má rád dcery známých fotbalistů, tak si taky určitě přijde na svý, protože se tu objeví i dcera Tomáše Řepky. Nerad bych ale u něj skončil a tak tu radši na závěr dodám, že to nejlepší, co tvůrce napadlo, jsou ti vožralí Italové. V nich se totiž nádherně odráží jejich a naše vášeň k fotbalu. U nás nulová, u nich maximální. Že je Dva nula dokument o nejslavnějším fotbalovém zápasu v Česku by kromě Čecha nedošlo snad k nikomu. Ještě že umíme blbě kecat… (28.08.2013)

Dva nula pro koncept, který Abrahám dodržuje naprosto důsledně, i když hrozí nuda a vlastně se nic neděje. Jenže i to nic má výpovědní hodnotu větší, než křečovitě hláškující taliáni a nesnesitelně duchaplné blábolení "inťoušů" ve skyboxu. Kdyby se film držel jenom "domorodců", kteří po chvíli naprosto propadají fotbalovému koloritu a zjevně zapomínají, že mluví do mikrofonů, šlo by o sice poměrně odtažitý, ale zato dotažený dokument. Jenže tyhle pokusy o nadhled to leda celé srážejí o stupeň dolů. Navzdory nim ale jde o dost svérázný a vyhraněný pohled na ligový "dav" a jakousi českou odpověď na sociologické experimenty Rubena Östlunda. (01.11.2012)