Hračka

Předem upozorňuju že nejsem fanda francouzských komedií a už vůbec ne Pierra Richarda. Vždycky když s ním v TV běžel nějakej film, okamžitě jsem přepínal. Prostě mi nesedí jeho humor a ( s prominutím ) vypadá jak dement. Do filmu jsem se pustil díky filmové výzvě od HorrFi(ho). Kámo to si mi teda ( určitě nechtěně ) nachystal oříšek. A teď už k samotnému snímku. Film začínal a já si říkal že díky těm fousům už Pierre Richard vypadá trošku snesitelněji a né jak dement. Ty fousy mu ale dlouho nevydržely. Pointa filmu je absurdní, komediální stránka podprůměrná ale celková myšlenka celkem zajímavá. U filmu jsem se sice nezasmál ale emoce u mě určitě vyvolal. A to zlost. Ten parchant mě neskutečně sral. Já bych ho proliskal, že by nevěděl čí je. Ikdyž v tom byl v podstatě nevinně. Toho netvora z něho vytvořili rodiče ( především otec ) svým špatným přístupem a svojí výchovou. Jak to vidím já tak film je spíš na zamyšlení než na pobavení. Určitě to není ta klasická francouzská komedie. Pierre Richard mi ve finále zas tak nevadil a film jsem přežil bez úhony. I přesto musím říct, že fanda P. Richarda a jeho komedií ze mě určitě nebude. (07.04.2020)

Vlastně mi to ani jako komedie nepřipadalo. Pierre Richard je trochu smutným klaunem, podobně jako byl kdysi Ch. Chaplin. Nebo u nás Saša Rašilov. A strhávání ubrusů, padání předmětů na hlavu, to není humor pro mě. Jenže tenhle film má v sobě cosi, co člověka musí chytit, i kdyby se tomu bránil. Není to jen osud chlapce, který vyrůstá bez vřelého citového vztahu a otec si chce koupit jeho lásku jakýmkoliv rozmazlováním. To, že nakonec najde nejlepšího přítele v člověku, který pro něho byl hračkou, je jen trochu sentimentálním ne-ukončením dramatu. Ústřední myšlenku filmu však nachází právě tento chlapec - otec má šest tisíc zaměstnanců, kteří se stávají z povinnosti (jak říká jeden z našich nejmenovaných podnikatelů - politiků "loajálnosti k firmě") hračkami svého zaměstnavatele. Figurkami ve hře s byznysem... (24.07.2014)

Asociálnost může mít nejrůznější podoby a často se vyskytuje tam, kde bychom ji nejméně čekali. Zdánlivě rozmazlené, ve skutečnosti citově deprivované dítě posléze nachází oporu u své vyvzdorované dospělácké hračky. A oba jeho rodiče - viditelný nestvůrný otec i obdobně založená příležitostně zmiňovaná matka - své dítě ztrácejí. Pierre Richard v atypické roli sociálního senzoru natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Nadčasový film o zranitelných stránkách lidskoprávního evropanství, jež by tak rádo vyučovalo okolní svět. (02.01.2022)

Docela povedená satira na téma, že za prachy se dá koupit všechno. Pierre Richard jako komik asi nikdy nezklame. Jenže tady má spíš vážnější roli a v těch mi prostě nějak nesedí. Hlavně ve druhý polovině pořád člověk čeká, kdy Pierre Richard udělá nějakej vtip a ono nic. Jinak Michel Bouquet opět předvádí naprostej hereckej minimalismus, což ovšem k jeho roli docela sedělo. No a ten fakan, ten byl vyloženě na odstřel. Jinak bych ještě dodal, že k filmu jsou 2 různý verze dabingu. Jednak stará verze, kdy Richarda dabuje klasicky Petr Oliva, a potom nějaká nová, která běží na kanálu FilmBox. A ta stojí totálně za vyližprdel. (17.08.2013)

Pojem hořká komedie je tu naplněn po okraj. I když v těch dávných dobách se ještě nepoužíval, protože nebylo nutné za něj schovávat absenci komedie samotné. Sonda do vyšších kruhů nové šlechty je povrchní a nad dramatem převažuje komedie, přesto zasahuje podstatu kapitalismu a některé související sociální aspekty trefně a precizně, aniž by se stala manipulativním kýčem. Na to má Francis Veber autorský film pevně pod kontrolou, humor i satira jsou integrovány v harmonické rovnováze. Pro mě to není nejzábavnější film s Richardem, ale objektivně vzato určitě jeden z nejlepších. S dokonale sekundující hudbou Vladimira Cosmy. Tato kousavá sociální ironie bude ještě dlouho „stálesvěží“. Bohužel. 90% Produkce: Andrea Films (26.04.2019)