Manon od pramene

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)

Pokračování "Jeana od Floretty" (resp. druhá část Živé vody) se nese pochopitelně ve stejném duchu a přesto je trochu jiná. Na scénu vchází nádherná Manon v podání Emanuelle Beárt (léty však ještě zkrásněla) a rozpoutává svou pomstu. Jinak nejsilnější stránkou filmu jsou bezesporu zajímavé charaktery, podkreslené výtečnými hereckými výkony. Ač jsem v to na začátku ani nedoufal, Hugolin i César jsou spíše tragické postavy a bylo mi jich ke konci spíš líto. Film má ode mne hezkých a poctivých 85% - ovšem kdyby se oba díly sestříhaly do jednoho tříhodiňáku, dal bych možná 100% (a stejně dávám literární předloze) . (20.09.2008)

Tak tohle jen tak nevydýchám. Žijme poctivě s pokorou a láskou k lidem jinak pravda si Vás vždy najde a někdy může být dost krutá a bolestná. Nádherná Manon od pramene by mohla vyprávět. Teď, když mám za sebou oba díly nemohu jinak než za plný počet. Doporučuji, sám si to moc rád dám brzy znovu. Na malou vesničku v Provence nejde totiž jen tak rychle zapomenout. 9/10 (13.02.2018)

Tak ako predchádzajúca časť o zatajenej vode, tak ani táto o upchatom prameni ma nenadchla. Nedokážem pridávať hviezdičky iba za to, že Emmanuelle dobre vyzerá a nijako sa tým netají. V tejto časti sa mi páčila postava Kohoutka. Keď v ňom začali bublať hormóny, bol to konečne človek z mäsa a kostí, nie figúrka z panoptika. Avizované prekvapenie na záver sa konalo, ale konalo sa aj druhé, keď som sa dočítal, že Marcel Pagnol je spisovateľ z 20. storočia a nie z 19., kam by som ho podľa výstavby príbehu pokojne zaradil. (08.09.2009)

Filmový diptych Jean od Floretty / Manon od pramene je kinematografickým triumfem po všech stránkách, počínaje podařenými hereckými výkony (fascinující Yves Montand není zdaleka jediný), přes překrásnou kameru snímající kouzelné provensálské exteriéry a pečlivou výpravu, po nádhernou hudbu Jeana - Clauda Petita. Tomu všemu zkušenou rukou vládne režisér Berri, který i scény, jež by snadno mohly sklouznout k lacinému melodramatu, zručně kočíruje velice vkusným způsobem. Druhý díl není zdaleka (zdaleka!) tak předvídatelný, jak by člověk podle některých místních komentářů čekal. Finální pointa možná není neodhadnutelná, ale přesto závěr filmu spolehlivě usadí hluboko do křesla. (06.03.2009)