Andrej Rublev

Ve všech Tarkovského filmech (co jsem viděl) mi prostředí přijde spíše jako kulisa pro filosofické myšlenky hrdinů. Většinu jeho filmů jsem spíše nepochopil, Andreje jsem pochopil a možná právě kvůli "reálnému" středověkému prostředí. Tarkovský je opravdu mistr filmař a tahle jeho vize určitě nenechá hodně lidí chladnými. (27.01.2007)

Možná by se film měl sledovat v parném létě, tak studený je. Vše před kamerou se odehrává jako pohyb cizorodých těles, nikde špetka emoce, nikde náznak zaujetí. Definitivně jsem se smířila s tím, že Tarkovskij nebyl režisér pro mě. Závidím ostatním jejich nadšení z jeho filmů, ale absolutně ho nedokážu sdílet. (04.05.2013)

Dle samotného názvu a faktu, že titulní hrdina je skutečnou postavou, jsem od tohoto filmu očekával víceméně tradiční životopis, o to více jsem byl překvapen při zjištění, že sám Andrej Rublev během epizodického vyprávění často opouští centrum dění. Samotnému malování – tedy řemeslu, které ho proslavilo – je taktéž věnováno méně prostoru, než bych očekával, nemluvě o tom, že vyjma závěrečných titulků je celý film černobílý, což vzhledem k umění, ve kterém je důležitý poměr barev, velmi nezvyklé. Právě až v oněch titulcích má divák konečně možnost spatřit Rublevovo dílo ve vší své kráse. Navzdory (nebo právě díky) nenaplnění mých diváckých představ považuji Andreje Rubleva za vynikající dílo. Tarkovského režie je již tradičně přímo hypnotický a pro mne osobně představuje nejpůsobivější scénu "šašek na dešti". (09.01.2011)

Film je sice celkem dlouhý a místy by člověku mohl přijít i nudný, ale vtom na vás zaútočí scéna, kterou byste nečekali. Už od začátku je jasné, že je to nevšední dílo a když se vydržíte koukat až do nájezdu tatarů, nebudete litovat. Ten je jednak neskutečně brutální a mrazivý, ale hlavně, po něm už nepřijde ani chvilka nudy. Alespoň já se lépe soustředil ve druhé půli. Je to skvělý film a vyobrazení středověku snad nikde nedopadlo lépe. (20.05.2009)

Ať už díky prostředí středověku nebo otázky hledání boha a smyslu bytí Andrej evokuje Vláčilovu Marketu Lazarovou nebo ještě spíše Bergmanovu Sedmou Pečeť. Hlavní hrdina se proti krutosti okolí také obrňuje vlastním přetransformováním víry. Vyslovuje slib mlčení a přestává dělat to, co bylo dříve jeho posláním a co uměl nejlépe – nechat skrze své dílo k ostatním lidem promlouvat boha. V kontrastu s Rublevovým zahozeným talentem a schopnostmi je mladý zvonař se zbrklou touhou tvořit a také po sobě zanechávat hodnoty. (04.01.2011)