Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Recenze (112)
Bezmála sedm let mi trvalo, než jsem se probral celou Tarkovského kinematografií, přičemž ne vždy šel divácký zážitek tzv. na první dobrou. Nyní, po zhlédnutí Oběti, mohu přesvědčeně prohlásit, že nic neovlivnilo můj duchovní život tak významně, jako právě Tarkovského celoživotní dílo. Dílo, jež je metaforou cesty za poznáním; cesty složité a trnité, ovšem jak lehce zvládnutelné, má-li člověk trpělivost. Oběť je vrcholkem této cesty – má sílu sama o sobě, v kontextu všech šesti Tarkovského předchozích snah pak otřásá (vnitřním) světem. Vyzařují-li u Tarkovského „věci zásvětní světlo“ (J. Cieslar/ link), pak Oběť je tím světlem. Tady je vše kdysi naznačené vysloveno a zobrazeno. Shadwell v komentáři k Rublevovi provokativně popisuje řadu filmových režisérů v posloupnosti tak, jak podle něj jeden ke druhému vzhlížejí, přičemž Tarkovského staví na poslední stupínek s komentářem, že „už neměl ke komu vzhlížet a proto vzhlížel k Bohu“, s čímž zkrátka už nemohu nesouhlasit. V Oběti se snoubí (1) dokonalé pochopení filmového umění, jak Tarkovský opět dokazuje výběrem herců – ti hrají jen zčásti, mnohem více než scénář je z nich cítit jejich vlastní životní příběh: skutečnost, že se na tomto světě – ve společnosti – dobře zabydleli, čímž bytostně reprezentují postavy ze scénáře –, (2) perfektně vystavěný syžet; v momentě, kdy už je divák přesvědčen, že Tarkovskij v emigraci klesl kdesi na úroveň zfilmovaného divadla, přechází film do úplně jiné nálady (podpořené barevným filtrem), přičemž se na závěr vrací zpět na začátek v obměněné podobě – to má za úkol dát divákovi možnost vstoupit do duše hlavní postavy a uvědomit si, že to nemohl být sen (přičemž bych rád zmínil, že uskutečnit „vnoření“ této povahy jsem doposud považoval za neuskutečnitelné napříč všemi druhy umění), a (3) smysl díla. „…Tarkovskij – to byl skutečný obrat v mém životě. Nejen jeho filmy, ale i jeho spisy. Nebyl jsem kdovíjak zbožný, věřící člověk. Ale díky tomuto filmaři jsem pro sebe jistou víru našel.“ (Ó.R. Navia/ link) ()
Zcelené dílo všech předchozích Tarkovského filmů. Alexandrovi omívá ruce Marie, mater dolorosa. Hry s barvami, zešednutí, zbarvení, Bachova hudba, přechody přes vodu, Rublevovy ikony, skrytá liturgie a vrcholem všeho - famózní finální scéna, kde Alexander musí učinit obět nejvyšší za to, že odvrátil to, co se možná ani nestalo. Stalo se to? Co je vlastně skutečné? Spalující oheň a jeden zdánlivý bláznivý herec filosof Alexander Myškin z Dostojevského románu, který se nedokáže povznést nad pozemský svět až nakonec všechno kolem sebe zničí. ()
"Tento film venujem synovi Andrjušovi s nádejou a dôverou." To je posledný titulok filmu a myslím si, že v ňom je zakódovaný aj jeho zmysel. Keď som bol ešte slobodný a bezdetný, vnímal som tento film ako prejav Rusa strateného mimo svoju vlasť so svojím typickým velikášstvom, mesiášstvom a clivotou. Dnes ako otec, prežívajúci svoje otcovstvo dosť podobne ako hlavná postava filmu Alexander, teda - až príliš naviazane, sa na to dívam inak - v tomto príbehu sa neobetoval Syn, ale Otec. A tá jadrová katastrofa je len podobenstvom, pokojne môže ísť o obeť, ktorú v komunizme každodenne museli robiť mnohí rodičia. Takú obeť, akú urobil sám Tarkovskij - potom ako natočil Nostalgiu v Taliansku, mal ponuku z Londýna robiť Borisa Godunova a zo Švédska robiť práve tento film. Ruskí komunisti sa mu za tento úspech pomstili tak, že nedovolili jeho žene a synovi vycestovať za ním - podrobnosti o tom sa dajú vyhľadať v Andrejových denníkových zápiskoch. Obeťou bolo, že Tarkovskij nevidel svojho syna vyrastať, nebol s ním niekoľko rokov, iste, mohol sa vrátiť, ale už žiadny film by nenatočil. Tento film je o tomto hlbokom nešťastí. Až keď Tarkovskij umieral, Gorbačov blahosklonne dovolil, aby sa režisér mohol stretnúť so svojím synom. Andrej Arsenjevič Tarkovskij zomrel na klinike v Neuilly pri Paríži v noci z 28. na 29. decembra 1986. Svojím utrpením ukázal, že ani prestavbový, takzvaný slobodný, gorbačovský sovietsky režim osemdesiatych rokov nestratil nič zo svojej zákernosti – nivočil každého, kto ho svojím duchom prerástol. A pre koho tú obeť priniesol? Pre syna? Pre nás? ()
| Argos Films | Neskutočne hlboký a myšliekovo zásadný film, ktorý ma nechal rozmýšľajúcim po celý čas. Je tu toho na prvý pohľad málo a práve preto je tu toho paradoxne strašne veľa k poznávaniu a zamysleniu. Trocha aj záleží, či je divák kresťan, alebo ateista. Užijú si to ale všetci ctitelia pravej kinematografie a všetci fanúšici Tarkovskeho. Subjektívne druhý najlepší Tarkovskeho opus. Stalker ma odstrelil viac svojím pojatím a prístupnejšími myšlienkami. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | ()
95%, nedam sto iba kvoli tahavemu uvodu, ktory vsak ma svoj zmysel - zial som to pozeral vo švedčtine s anglickymi titulkami, je to dokonale filmove umenie. ()
asi nejsrozumitelnější Tarkovskij, pročež i můj nejoblíbenější...Bohužel se o něm nedá říct mnoho - slov... ()
Obeť je zaujímavý film v Tarkovského filmografii, zásadný, minimálne z pohľadu, že je jeho posledný. No povedal by som, že aj dosť nevyrovnaný. Sú tam pasáže, hlavne v prvej štvrtine, až polovici filmu, ktoré boli pre mňa nudné a neopodstatnené. Pozostávali hlavne z monológov a dialógov (o „filozofii života“), ktoré veľmi nenadväzovali na hlavnú myšlienku a nemali ani nejaký vplyv na dejový posun, nevylučujem však, že pri ďalšom pozretí by som tam už takých „bezvýznamných“ scén našiel menej. Na druhej strane sú tu scény, zábery, ktoré naozaj stoja zato - kompozične, farebným ladením, nasvietením, točením cez prekážky (napr. stromy) a takisto „prirodzenou“ Tarkovského tendenciou voliť vnútrozáberovú montáž pred „obyčajným“ prestrihavaním. Už predtym som si všimol, že často sníma postavy otočené chrbtom ku kamere (väčšinou detail na hlavu), s čím som sa vo filmoch ostatných tvorcov nestretol (teda aspoň nie v takej frekevencii). Edit: Nedávno som znovu zhliadol Aronofskeho Čiernu labuť a jeho najnovší počin - matka!, minimálne v týchto jeho dvoch filmoch, detaily na zadnú časť hlavy tvoria dôležitý prvok. ___ Rozmýšľam či Tarkovský nebol pyroman, v "Andrejovi Rubľovi" zapálil kravu (ktorá snáď ten ochranný azbest na sebe naozaj mala), v "Zrkadle" dom a v "Obeti" sa jeho (zápalnou) „obetou“ takisto stal dom. ___ Hlavná myšlienka sa dá celkom ľahko vstrebať, už sám názov filmu napovedá, že ide o obetu. Obetu jedného človeka, kvôli sebe, ale aj kvôli iným. Klimax, s horiacim domom a Alexandrovým pobehovaním na mňa pôsobil trochu komicky, ale celkovo na mňa film zapôsobil dosť silným, pozitívnym dojmom, aj keď hlavne zo začiatku som očakával, že to bude celý čas také monotónejšie, ale ako sa to začalo uberať tým dramatickejším, a povedzme, temnejším smerom, tak to oveľa viac získalo moju pozornosť. A v niektorých scénach dokázal Tarkovskij navodiť vyslovene nepríjemnú atmosféru a nepohodlie, o čo sa snáď ani doteraz veľmi nepokúšal. Určite tomu pomohli aj výborné herecké výkony v kľúčových momentoch. 85% ()
Snímok je filmová báseň. Asi som barbar, ale bolo to pre mňa pridlhé a na pochopenie a úplné vychutnanie potrebujem ďalšiu projekciu a to s určitým odstupom času, keď budem starší a hlavne múdrejší :) ()
Přenádherné umělecké dílo Mistra Tarkovského. Ani si nepamatuji kdy mě film takhle zasáhl. Je to pro mě s Nostalgií nejlepší dílo tohoto velikána. Myšlenku tohoto filmu musí pochopit asi každý jinak, ale myslím si, že i když tu myšlenku člověk nepochopí přesto to může být pro něj obrovský zážitek, protože si může vychutnat tu krásnou poetickou atmosféru a kameru. Konec je naprosto úchvatný a dech beroucí, a to hlavně díky krásné hudbě J.S. Bacha. ()
Tarkovského tvorba je velice zajímavá, hluboká a nevím co ještě. Bohužel pro mě po prvotním nadšení ze Stalkera, který jaksi nabral jiný směr, než ostatní filmy tohoto sovětského režiséra, mě už žádný jiný jeho film, který jsem viděl, nezaujal. Všechno je to postavené na hromadě monologů,ultrakrutědlouhých nudných pasážích a na pitvání se v lidské duši. A taková byla i Oběť... ()
Písať čokoľvek iné ako to že tento film je absolútny test vášho IQ je zbytočné. ()
Abstraktní, filosofická báseň převedená do filmového média. Po prvním shlédnutí skoro, ale ne úplně 5 *. Tento film má jedinou slabinu - jak zde někdo trefně napsal, je "trapně dokonalý", a to mu trochu ubírá na atmosféře ve srovnání s mým oblíbeným Stalkerem nebo Solaris. Vychutnal jsem si především skvělou práci s kamerou, Vermeerovsky naaranžované interiéry a mnohavrstevnatou symboliku. ()
Když jsem se na zkoušku z Dějin právního myšlení učil Tarského koncepci pravdivosti, kterou jsem vůbec nepochopil, dostal jsem chuť podívat se po dlouhé době zase na něco od Tarkovského... a taky jsem to nepochopil. Přiznám se, že nerozumím sám sobě. Tarr a Tarkovský jsou si tak podobní a přitom v Tarrových filmech hltám každý pětiminutový záběr a u Tarkovského usínám v sedě (jo, to se mi fakt povedlo). U Oběti mi na konci vyvstala otázka - co tím chtěl básník říct? Děj na pozadí byl přitom tak slibný! Vypuknutí války na narozeniny a "uvěznění" všech gratulantů v jednom domě by byla sama o sobě krásná zápletka, navíc na ni tady bylo dostatek prostoru, aby si Tarkovský vyhrál s psychologií. Ale on se vydal úplně jiným směrem. Navíc nechápu, proč tu někdo vyzdvihuje tu nudnou, statickou kameru, ve které jsem ve většině záběru postrádal špetku kompozice, snad s výjimkou záběrů se zrcadly, které ale byly na druhou stranu skoro vždy zcela samoúčelné, aby Nykvist ukázal "umím točit zrcadla". Tarkovský vs. Tarr 0:3 v závěru zápasu. ()
Predsa, výsadou génia je odísť na vrchole. Mám taký pocit, že Tarkovskij tu pocítil slobodu, aj keď len krátko, dostal Svena Nykvista, ktorý mu padol, ako uliaty. Celý tým ťahal za jeden koniec, aj prekladateľka bola vrúcna k nemu, pretože na Nostalgii <----- zažil útrapy a peklo. Pozrite si dokumente, o natáčaní filmu, v žiadnom prípade s dabingom! Všetko je vynikajúce. Zbohom Tarkovskij. :) /100 %/ ()
Do ruk se mě dostalo toto DVD a po přečtení režiséra jsem byl na pochybách,jestli opravdu mám tento film zkouknout.Není to můj žánr ,ale zkusil jsem to.Po pravdě jsem hodně tápal co se vlastně v samotném příběhu odvíjí,tak jsem si ho pustil od začátku po hodince sledování znovu ,a zasáhla mě spíše filosofická etuda života a to je vlastně podstata celého filmu.No,pro mě nic zajímavého,ale věřím,že film si najde hodně příznivců. ()
Vždy, když k sobě člověk někoho připoutá, nebo když se mu narodí potomek, otevře se naprosto jiná dimenze strachu. Nemožnost uchránit své blízké před násilím, jakou válka je..... ()
100 % (Alena Prokopová, Ci 02/2008) ()
Myslím, že tohle dílo by se nemělo nijak hvězdičkovat nebo komentovat, prostě se na to koukněte. Ale zaujal mě komentář Shadwella a tímto mu za něj děkuju. ()
Kvintesence duchovního filmu. Tarkovského labutí píseň… ()
Poetická vize se silnými vnitřními slovy a obrazy, se kterými se Tarkovskij loučí se světovou kinematografií. Kontrastující materialismus ve světě s opačným proudem osobní víry, jenž je naplněná duchovním prospěšným hledáním skutečného smyslu života v otázkách samotné vůle a životní oběti. Do jisté míry působí Oběť mírně absurdním, přesto tajemným způsobem, který v sobě ukrývá náznaky kombinace surrealismu a realismu, kterou navíc obohacuje existencialistické filozofické myšlení. Navíc hlavní postava prokazatelně reprezentuje Tarkovskijho alter ego, které je jeho skutečnou posmrtnou obětí, kterou předkládá svému obecenstvu jako symbol životní oběti. Bohužel vše působí až moc cíleně, přímočaře a jednoúčelově, což lze v mnoha směrech považovat za nesouvislou, rutinní a přehnaně přesnou nudnou práci, ve které ale mnozí velmi uspokojivě hledají hluboké umělecké dílo, plné vzdělaného filmařského přístupu plného poeticky smýšlející vize. ()