Stalker

Jak vidno, příbeh filmu je vyprávěn chronologicky a kromě dobrodružněji pojaté scény, kdy trojice hrdinů proniká do zóny, se divák nedočká vypjatých momentů. Za jediné zvraty lze považovat odtajnění Profesorova plánu zničit "místnost přání", odhalení telepatických schopností dcery a rozhodnutí dvojice návštěvníků nevstoupit do "místnosti". Veškeré zbylé zvraty se odehrávají pouze v ideové rovině. Epická složka filmu tedy výrazně ustupuje lyrické - vyjádřené skrz záběry krajiny zóny a filosofické - projektované do dialogů. Výrazné je i oddělení zóny a okolního světa za pomoci barevného a černobílého filmového materiálu. Postava Stalkera, ztvárněná Alexandrem Kajdanovským je nostielem ústřední ideje i hybatelem příběhu. Její protagonista rovněž hraje nejvýrazněji. Neurotické ztvárnění postavy Stalkera budí nepokoj a podezření. Svým nepokrytým strachem a podřízeností Zóně dokáže vyvolat skutečné antipatie. O to silnějším dojmem pak zapůsobí jeho náhlé nabytí suverenity v prostředí domova. Anatolij Solonicyn představitel chladného, přezíravého a zakomplexovaného Spisovatele, působí dostatečně vyžile, smířeně a unaveně, postrádá ale zrak cynika. Není pochyb o tom, že Spisovatelův cynismus plyne paradoxně z přecitlivělosti, přesto jeho mimika velmi sporadicky koresponduje s jeho držením těla, gesty a především tím co říká. Snad je to snaha vyjádřit rozpolcenost mezi jeho cítěním a jednáním , snad neschopnost. Nikolaj Grinko bravurně osciluje na hranici mudrce a bláznivého starce. Jeho Profesor s praktickým, ale zcela nevkusným kulichem vyzařuje zvláštní jistotou plynoucí z pohrdání smrtí. Profesor již nemá co ztratit, je smířený, trpělivý a lhostejný. Alisa Frejndlich hraje až nepatřičně hystericky. Její vyděšenost a třes je neúměrná zemitému selskému rozumu, který doléhá k divákovi skrze její konečný monolog, přesto má její projev nepopsatelnou uhrančivost. To co činí film unikátním, však nejsou přesní a uvěřitelní herci, byť i jejich přínos nelze pominout, ale především kamera Alexandra Kňažinského, výprava a režie Andreje Tarkovského a v neposlední řadě scénář bratří Strugackých, na jehož tvorbě se Tarkovskij rovněž výrazně podílel. Při sledování filmu zaručeně zapůsobí náhlý přechod do tlumeně barevných scén odehrávajících se v Zóně. Tarkovskij zde hojně využívá dlouhých, statických záběrů. Herce přitom snímá zpovzdálí a dává tak mocně vyniknout prostředí, které se stává pomyslným čtvrtým účastníkem výpravy. Vzhledem k fenomenálnímu estetickému cítění, kdy detailnost kompozice některých záběrů hraničí až s pedantností, si Tarkovskij takový postup může dovolit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že libovolný snímek z filmového pásu, by obstál i jako samostatná fotografie. V souladu s až meditativním pokojem sálajícím z prostředí je i střídmý a přirozený střih, který nijak nenarušuje hypnoticky vláčné tempo filmu. Výrazně se pak liší režisérův přístup v černobíle natočených částech filmu, odehrávajících se mimo Zónu. Zde ještě patrněji vynikne Tarkovského práce se světlem a stínem. Režisér klade důraz na výraznou kontrastnost světlých a tmavých ploch, v případě Stalkerova domu, je tento kontrast dokonce tak silný, že okraje obrazu mizí zcela ve tmě a vytváří tak dojem vytrženosti ze světa, podtrhující izolovanost rodiny s mutantním dítětem. Hlavní hrdina - Stalker, je rovněž mnohem častěji zabírán v detailu, či alespoň z kratší vzdálenosti, pocit volnosti se tak vytrácí a podtrhuje hrdinovu vnitřní tíseň. Tu umocněna i povětšinou industriálním hudebním podbarvením scén, které podobně jako volba barvy kinofilmu vytváří silný protipól tichu zóny. Téměř ambientní hudební doprovod Eduarda Artěmjeva se ozývá spíše sporadicky, o to silněji však dokáže na diváka dolehnout. Ústředním tématem filmu je bezpochyb konflikt rozdílných chápaní světa, která ztělesňuje trojice hlavních hrdinů - Stalker, Spisovatel a Profesor. Zatímco poslední dva z jmenovaných zasvětili své životy zkoumání a popisu světa, což je nakonec přivedlo až ke krizi plynoucí ze střetu s hranicí poznatelnosti, Stalker jako jediný tuto pomyslnou mez díky víře překračuje. Dvojici zoufalců tak nepřevádí přes hranici k zóně, ale přes hranici k absolutní pravdě. Pro splynutí s touto pravdou, je ovšem nutné přijmout i smysluplnost zóny, což ani jeden z návštěvníků nedokáže. Spisovatel na prahu poznání zbaběle odmítá opustit jistotu cynického náhledu na realitu, který budoval po celý život a do místnosti přání nevkračuje. Profesor se po zjištění, že zóna plní pouze podvědomé touhy svých žadatelů vyslovuje: "Potom už nechápu vůbec nic. Jaký má smysl sem chodit?" Zóna stojí i mimo jeho chápání, mimo kontrolu rozumu, je znepokojivým vysměchem metám vědy, která sice dokáže popsat principy fungování světa, ale stále nerozumí jejich významu. Z hlediska dvojice návštěvníku zóna zoufalcům nepřinese štěstí, neboť plní pouze niterná přání, tedy taková jež žadatelé nedokáží ovlivnit. Dvojice příchozích touto domněnkou však pouze demonstrují svůj pragmatismus a povrchní materialismus, neboť si neuvědomuje, že smysl zóny netkví v ve vyplněných přáních, ale v tom, že k ní lze svá přání upírat. Oba hrdinové sice uznávají omezenost svého vnímání reality (Profesor deaktivuje bombu a Spisovatel se obává vkročit do místnosti.), přesto bytostně odmítají přijmout zónu jako další stádium poznání, jež by je zbavilo frustrace. Nedokáží akceptovat víru jako možnost spásy ducha. Přijetí daru shůry představuje ostatně další neopomenutelné téma, k němuž se Tarkovskij po letech vrací i ve sci-fi Solaris, kde se však vyslovuje o poznání méně smířlivě. Tarkovskij se zabývá otázkou jak lidé dokáží naložit s darem, který stojí mimo hranice jejich chápání. V konečném důsledku přitom nezáleží na tom, zda je oním darem místnost plnící přání, host, či víra. Se Solarisem spojuje film i motiv dvou nezávislých sfér vědomí. Postavy příběhu vstupují do zóny s konkrétním přáním, jež by jim měla přinést štěstí, avšak plněny jsou pouze jejich niterné, nízké, podvědomé touhy. A tak Profesor uprostřed ruiny vyřizuje telefonát, v němž rovná účet s mužem, který svedl jeho ženu, Stalker po nocích zužovaný otřesy, jež vyvolává jeho telepaticky nadaná dcera, míjí hromadu hypnotik a Dikobraz získává místo oživení mrtvého bratra, jen kupu peněz. Mimoděk se tak Tarkovskij obloukem vrací i ke konfliktu naplnění materiální a duchovní stránky člověka. Přes veškeré otázky, které film klade a témata, jichž se dotýká, však zůstává ve své podstatě především vyprávěním o neuskutečnitelné cestě za nadějí. Neuskutečnitelné proto, že ji vykonávají právě lidé žalostní a utrápení, tedy ti kteří už nevědí co je to doufat. (01.09.2009) (méně) (více)

Po dlouhé době jsem si dopřál odpočinek od stereotypního stylu záběrů, kamery, způsobu točení, herců, scénářů, kulis atd. atd. (výčet by byl opravdu dlouhý) a předem musím říci - nelitoval jsem! Stalker je opravdu zajímavě natočený film a to jak co se týče barev a prostředí, které tvůrci vybrali, tak co se týče scénáře, dialogů a jakési myšlenky. Zkrátka je vidět, že je to jiný druh smýšlení. Na druhou stranu musím poznamenat, že: a) kdybych byl něčím takovým oblažován denně, tak si buď uříznu hlavu v agonické depresi, nebo se tohoto způsobu tvorby filmu natolik přejím, že se mi filmy znechutí či omrzí. Toto sice ze Stalkera samotného sice pro mě nyní dělá výjmečný film, ale v tom je právě ten vtip. "Pro mě" a "nyní". Nebýt zasazený do kontextu Hollywoodské tvorby, českých filmečků atd., tak kdoví jak by toto kouzlo působilo. b) film byl poměrně bohatý na zajímavé a plodné dialogy, dílčí myšlenky byly poměrně kvalitní, ale nějak mi utekl smysl celku. Snad je to tím, že jsem příliš pečlivě sledoval titulky než abych se zamýšlel nad souvislostmi, snad je to tím, že na posleství tohoto filmu jsem až příliš jednoduchý, ale prostě nepobral jsem to! Otázkou ovšem zůstává zda zde byla nějaká komplexní myšlenka vůbec přítomna či zda (pokud zde byla) je právě ona tím hlavním poselstvím tohoto snímku, ale znovu opakuji, nějak mi to necvaklo. Možná na druhé či třetí shlédnutí to bude lepší, ale napoprvé jsem zachytil snad cosi, čemu bych mohl říkat sekundární ideje:) c) když už příběh s poentou s velkým P, tak bych očekával, že bude logicky více podložený a promyšlený. Nevím, zda nyní neplácnu hloupost čehož by bylo příčinou mé neporozumnění, ale zdálo se mi, že ona zápletka s Dikobrazem byla na hlavu postavena. (SPOILER) Jestli že by Dikobraz vstoupil do komory, aby si vyžádal návrat bratra, který zemřel v "Mlýnku na maso" a mimo "Zónu" by zjistil, že pouze zbohatl (tedy že jeho nejniternějším přáním nebyl bratrův život, ale bohatství) následkem čehož by se Dikobraz oběsil, neznamenalo by to náhodou, že ono "vymodlené" bohatství nebylo jeho nejniternějším přáním, když i s ním byl natolik nešťastný ze smrti bratra, že svůj život nepovažoval již za nadále možný? Ještě jinak. Pokud si to opravdu nejniterněji přál a záviselo na tom veškeré jeho štěstí, jakto, že se oběsil, i když svého niterního přání dosáhl. A naopak: Jak to, že smrt bratra jej natolik zasáhla, že i když se mu splnilo to nejhlubší přání a měl být tedy absolutně blažený, že se raději vzdal všeho včetně života, než aby dlel se svým hříchem ve svém vysněném světě. Nevím, ale zkrátka to považuji za Error (ano, dalo by se to vysvětlit nějakým nyní nastalým pohybem v hierarchii jeho hodnotového žebříčku, tím že to vlastně udělal zas jen kvůli sobě a ne kvůli bratrovi, ale připadá mi to jen jako znouze ctnostné vysvětlení. Ovšem pokud by někdo měl návrh na řešení, tak si jej rád přečtu ve své CSFDácké poště). Tedy - abych to ještě více neprodlužoval, tak suma sumárum: ojedinělý, půvabný a příjemný kulturní zážitek jež podráždil veškeré filmové smysly, ale bylo to z velké části jen tím, že je to natolik ojedinělé a až na druhém místě s jakousí výrazně převyšující kvalitativní dimenzí. Nicméně - DOPORUČUJI:) (21.11.2009) (méně) (více)