Zrcadlo

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými. (28.10.2010)

Tarkovského mám velice rád a fakt si ho vážím, jenže sledování tohohle filmu pro mě bylo naprosto nepříjemné. Smysl většiny scén mi zůstal skryt a jediné co jsem mohl ocenit byla čas od času vizuální stránka či dobré výkony herců. Usnul jsem u toho, nudil se k umření a asi milinkrát se modlil, aby už byl konec. Uznávám, že to je asi moje chyba, ale znova bych to už asi nevydejchal. (06.02.2007)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu. (11.10.2010)

Jestli je zde silný příběh či výrazné postavy, je mi přátelé...srdečně jedno. V tomto konkrétním př. se nechávám unášeti poetikou (osobně tento film považuji za vizuální báseň) ,kterou umocňujě na 300% ta neskutečná kamera, kdy i záběr na rozlité mléko na podlaze,působí jako umělecké dílo. Tohle je přesně prototyp filmu,kterýžto se zove...poetický. A samozřejmě, Arťemjev je bůh hudby k ruským (potažmo Tarkovskoruským:) filmům. A jelikož jsem od STALKERA zvyklý na dlouhou stopáž ( i když dnes již standardní),byť v porovnání s Andrejem Rublevem jde o krátkometrážní snímek,haha, klidně bych dal Zerkalo i přes 2h. Vlastně,když jsem to viděl po1.,tak mě zklamala ta krátká stopáž. Když se totiž nemůžete nabažiti těch úžasných výjevů,tak jste pak smutní,jako ta panda. To je jasné. (08.09.2019)