Žena je žena

Ještě než přešel první legitimně postmoderní tvůrce Godard k esejům – nikoliv však psaným, nýbrž filmovým, protože on jako režisér používal namísto tužky kameru, střižnu nebo herce –, zrealizoval v 60. letech několik prvotřídních bijáků na hraně artu a entertainmentu, které jsou tím lepší, čím více prostoru v nich dostává stoupenec anarchie a maoisticko-trockistického sektářství Belmondo. Protichůdné, dvojité čtení uplatňuje film důsledně na všech rovinách: Hudba-Obraz, Muž-Žena, Divák-Cinefil, Improvizace-Organizace, Feminismus-Sexualita, Tragédie-Komedie. ____ Hudba se zdá obzvláště důležitá, ostře přerušovaná a záhy opět nastupující, každopádně předstupující před obraz, ovšem ten zůstává autonomním a není jí ovlivněn. Jde o zřejmý Godardův žertík, který anestetisoval vizuál hypertrofovanou hudbou, třebaže skutečnost je obrácená. ____ Godard pokračuje ve svém unikátním formálním vynálezu, kterým je prázdno soustředěné kolem postavy jako gravitační pole pohybů, které by mohla udělat, neboť Godardovi hrdinové nechodí, ale přepadávají dopředu, nestojí, ale balancují na místě. Spolu s tímto zakřiveným prostorem kolem lidské figury ztrácí svůj význam řeč a pracuje se s gesty, mlčením a citacemi. Godard má talent v tom, že jeho filmy jako by vůbec neměly scénář a vše vycházelo z dění jako takového. (24.11.2008)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie. (18.06.2012)

Pokiaľ Godard revolucionizuje len výrazové prostriedky filmu je vtipný. Politike sa tentoraz (našťastie) vyhol oblúkom. Ostáva formálne skvelo ozvláštnený, komediálny a zároveň tématicky primerane vážny (ako udržať vášeň lásky po rokoch, otázky okolo nevery) príbeh krásnej ženy, ktorá sa rozhodne mať dieťa. Ruchy ulice strieda náhle ticho, hudba náhle vplynie do obrazu, odrazu sa stratí, sem tam dialógy nahradia titulkové sekvencie cez plátno upriamujúce na myslenie a konanie ústrednej trojice: muž- žena- muž, divák sa dočká rôznych kultúrnych odkazov na iné filmy, diela. Pamätnými sú napr. tichá hádka partnerov v noci v posteli prostredníctvom názvov kníh, či volské oko vyhodené z panvice do vzduchu, ktoré dopadne na panvicu opätovne až potom ako sa v medzičase vybaví telefón od susedov. (15.05.2012)

Mnohokrát jsem si u toho filmu vzpomněl na o 5 let mladší Sedmikrásky - oba filmy jsou rozverně hravé a experimentální (60. léta byla zřejmě podobným filmům příznivě nakloněná) - a oba mě podobným způsobem minuly. Přijde mi, že jsou jistým způsobem zaseklé v době svého vzniku, kde snad dávaly smysl - dnes na mě však už jen působí dojmem filmařské slepé uličky, která nikam nevedla a která už dnes za vidění moc nestojí. Jistě, pár lidem se to i dnes trefí do vkusu - tak je tomu ostatně u filmů vždycky - ale prostě nemůžu si pomoct, ten film rezignuje tak dokonale na všechny zaběhlé filmařské postupy, že mi tam nezůstalo skoro nic, co by to ještě opravňovalo nazývat se celovečerním hraným filmem - celé to už spíše působí jako jakési svébytné stylistické cvičení, které by klidně mohlo být o polovinu kratší (osobně mi těch 84 minut subjektivně přišlo skoro nekonečných). Btw. přijde mi skoro nehorázné, že je mezi herci uvedena Jeanne Moreau - kvůli níž jsem si film vyhledal - ačkoli se tam mihne asi na 5 vteřin. Žena je žena je ve skutečnosti jednou velkou hereckou exhibicí Anny Kariny, které nelze upřít, že je v roli Angely skutečně roztomilá - sympatie k její postavě, která si zapaluje jednu za druhou, neumí pořádně vařit, živí se striptýzem, zčistajasna zahoří touhou po dítěti a celkově se chová jako nepředvídatelná kráva - jsem však v sobě nenašel - a zřejmě proto mi byl ten film tak protivný. (16.07.2017)