Povídka o policajtovi

Řízná retro kriminálka, ve které se nikdo s ničím moc nemaže, zejména pak Jean-Louis Trintignant s nějakým hereckým projevem. Jeho minimalistický chladný až krutý výraz je konzistentní a hlavně naprosto trefný. A také velmi dobře v paměti uchovatelný, pročež si Emila Buissona budete velmi pravděpodobně pamatovat déle a lépe než podstatně lidštějšího a neméně skvěle ztvárněného policajta Rogera Borniche. Povídka O Policajtovi má to kouzlo a atmosféru, které pramení z osobnějšího vztahu mezi dvěma hlavními hrdiny stojícími na opačných stranách zákona - viz třeba Mannův Nelítostný Souboj - a je-li film navíc tak dobře zahrán jako je tento, má všechny předpoklady stát se klasikou. Ne automaticky extra špica klasikou, ale zcela jistě 80%ní klasikou. PS: Nečekal bych, že dabing Josefa Abrháma bude Delonovi tak skvěle sedět. (29.07.2008)

Ve stylu filmů Sergia Leoneho - muži poznamenaní smrtí, muži se smrtí v očích, muži se zbraní. Ženy jsou pro ně se svou oddaností jen dekorativní přívěšek (jak říká Bornichovo děvče v závěru o Buissonovi: má krásné oči - to už známe z Leonových ikonických širokouhlých záběrů). Deray vytváří po celý film pomocí barevného tónování odraz chladu jejich duší - vždy dokonale sladěná barevná kompozice, strohá a chladná, vyjadřuje ledově přitažlivou osudovost smrti - a pomalu a pečlivě inscenuje každou vraždu, přičemž klade důraz na moment, kdy práskač (ať už skutečný, nebo zdánlivý) uvidí před svýma očima smrt. (06.06.2009)

Nezbývá mi než se připojit ke Gemini. Syrovost příběhu z prvních poválečných let Čtvrté republiky, výpravou dokonale postižené prostředí i souboj na stříbrném plátně dvou výrazných osobností francouzské kinematografie hraného filmu - Delona a Trintignanta - po prakticky padesáti letech od premiéry, mrazí - námětem, dějem, hereckými výkony - i hřeje - dokonalou profesionalitou nesenou amatérským nadšením - zároveň. Slovo klasika je tu víc než na místě. (09.03.2024)

Škoda, že dneska už nejsou takoví detektivové, co jdou stále - ač jsou jací jsou - za svým cílem, tedy odhalit zločince, a škoda, že už nejsou takoví zločinci - jako tenkrát - co měli styl, vkus, bylo v nich něco tajemného a přitažlivého. A tak se tyhle dva světy pěkně střetávali a docházelo mnohdy k nečekaným zakončením. A. Delon na vrcholu svých sil, podobně jako Jean-Louis Trintignant a jiní. (22.06.2010)

Tuhle skupinu filmů řadím mezi ty, jenž se nikdy zřejmě nestanou obětí zubu času. Záporák je správně slizký, film má plynulý spád a závěr je brilantní. 4* jsou na místě, jenže to by se musela hlavní role chopit trochu drsnější tvář, jakou Alain Delon pro mě není, jak už tu někdo psal, tady se měl objevit někdo jako Ventura či Gabin. Výsledek by byl poněkud lepší. (13.09.2011)