Kdysi byli bojovníky

Bohoužel asi velmi realitu zobrazující "rodinné" drama, které je místy tak surové a násilné, až z toho má člověk husí kůži. Začátek filmu, ve kterém sledujeme krásnou horskou krajinu s jezerem, aby kamera sklouzla stranou a my zjistili, že se jedná o velký bilboard u rušné, pletivem obehnané dálnice, kolem které tlačí Maorové nákupní košíky ke svým obydlím. Hudba a zvuky života na periferii. Dno, ze kterého se ani nedá odrazit. Bezútěšnost, až to bolí. (14.08.2011)

Film, vedle kterého vypadá veškerý děj v Sin Nombre (2009) jako pohádka. Spíš by se to dalo přirovnat k jinému letošnímu karlovarskému filmu, Samson and Delilah (2009), který zase popisuje problémy Austrálců. Ale zatímco ten se zaměřuje jen na strašně úce vymezené téma, toto je film, který bere své téma pěkně zeširoka. V centru dění je jedna maorská rodina, která trpí pod násilnickým otcem a snaží se najít své místo ve světě, který už dávno není jejich, ale není to lehké, když na každém kroku je bída a násilí. Vyústění je stejně tragické, jako nevyhnutelné. A naděje na lepší budoucnost zřejmě neexistuje. (07.09.2009)

Nahliadnutie pod pokličku spolunažívania jednej Maorskej rodinky. Teda skôr prežívania. Drsné scénky násilia, len podtrhujú surovosť snímku, ktorá spočíva skôr v beznádeji a zobrazení života sociálne najnižšej skupinky, než v mlátení hlava nehlava, ako by sa s okolitých príspevkov mohlo zdať. Ako tu niekto správne poznamenal týmto filmom si Tamahori (zaslúžene) otvoril dvere do Hollywoodu, žiaľ svoj tieň zatiaľ neprekročil. (15.12.2005)

Zcela jistě se jedná o nejlepší novozélandský film všech dob. Nepočítáme-li Pána prstenů, který je samozřejmě převážně americký. Jakmile vás tento film vtáhne do děje, tak už vás skutečně nepustí. Řeč už je samozřejmě o filmu Kdysi byli bojovníky. Rena Owen je sice strašně ošklivá a dívat se na ní je obrovské utrpení, ale dá se to v rámci možností snášet. Zato její manžel Temuera Morrison je slušný bouchač, který mlátí do všeho, co se na něj třeba jen ošklivě podívá. Ze všeho nejraději tráví čas v místní hospůdce se dvěma kamarády, z nichž jeden, s mexikánským knírkem, velmi rád souloží s 13 letými děvčátky. Posezení v hospůdce se velmi často ve večerních hodinách přesune k našim hrdinům domů, kde spí hned 4 děti. Chlastá se do té doby, dokud je chlastat co. Film si touto cestou plyne dál a dál. Aby vše bylo správně dramatické, tak máma je starostlivá žena a otec je muž, kterého baví pouze chlastat, souložit a mlátit. Problém je v tom, že ona ho stále miluje, ačkoli už párkrát měla to štěstí poznat vůni jeho pěstí pěkně zblízka. Zkrátím to. Byli jsme bojovníky je prostě krásně syrový film, který určitě ocení nejenom milovníci brutality a násilí. A ty horší herecké výkony relativně neznámých herců film krásně dokreslují. 4* (13.08.2012)

Tamahoriho režijní debut zkoumající podstatu (ne)lidské surovosti a pudového primitivismu sice zobrazuje domorodé obyvatele bez zbytečného přikrášlování, stejně tak jako se vyhýbá celkové démonizaci, avšak komplexní obrázek určitě nepřinesl. Krev otroků v zápase na pěsti s „bojovníky“ sice obstojí, ale zručnější mix charakterů by neuškodil, jelikož konfrontace na úrovni manželů, kde jasně panuje „kastování“ na vládnoucího muže a ženu v postavení téměř otroka, by se obešla i bez rozboru vztahů zděděných po předcích. To naštěstí Tamahori vynahrazuje neošizeným pohledem na potomky, kteří tvoří jediný společný element tohoto nerovného vztahu, takže největší síla celého filmu nespočívá v barových potyčkách horkých hlav a velkých svalů, nýbrž to nejúžasnější přinese scéna rodinného výletu, kdy matka před dětmi vzpomíná na seznámení s jejich otcem a následné důsledky a zvláště pak naprosto emociálně zdrcující našup, který odstartuje strom s uvázanou houpačkou. Právě tohle tvoří to nejsilnější a nejdůležitější, co má film vlastně nabídnout. Dohromady nic nevyřeší a „katarzní“ závěr je na delší polemiku, ale ten pocit, že „takhle to někde chodí nejenom na opačné straně naší planety“, je více než nepříjemný. (17.09.2006)