Noční jízda

"Všechno zvládnem. Na to dohlídnu. Uvidíš. Prostě vezmeš věci do svých rukou a makáš a makáš, dokud to není, jak to má být. Držíš se plánu. Vidíš? Život. Ano, doživotní rozsudek. Takže co? Udělám, co je třeba, ať už mě za to budou nenávidět nebo milovat. Musíš být spolehlivý a nezáleží na tom, co si o tobě kdo pomyslí." Atmosférická hra světel na noční dálnici a zásadní životní telefonáty, při kterých jde osamělému hrdinovi o život, ale jinak než v komorních telefonických thrillerech jako Telefonní budka nebo Pohřbený, protože tohle není thriller, ale drama. Obě ženy hrdinova života jsou sice pro potřeby scénáře otravně labilní, ta historická betonovací krize zase trochu úsměvná a celé je to dost vykonstruované, ale s Locke a jeho stejnojmenným, i pod největším tlakem sympaticky a inspirativně zodpovědným, odhodlaným a konejšivě klidným hrdinou (spolehlivě charizmatický Hardy) se nudit nebudete. (23.08.2014)

Originální snímek, který se celý odehrává v jednom jediném autě a hraje v něm viditelně de facto jeden jediný herec, Tom Hardy. Během jedné noční jízdy můžeme nahlédnout do jeho života, v němž to právě vře a všechny situace řeší po telefonu. Pochválit lze jak samotný nápad a zpracování, tak rovněž příběh a herecké představení Toma Hardyho. (10.08.2014)

The difference between ONCE and NEVER is everything. Tom Hardy je nadčlověk. Jinak si to neumím vysvětlit. Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že se mi bude líbit film, kde většinu stopáže hlavní postava řeší beton, asi bych se mu vysmála do tváře. Ale ne, Tom Hardy dokázal i z tak obyčejné věci udělat něco, díky čemu jsem byla okouzlena od začátku až do konce bez jediného momentu nudy. Jeho klidný hlas a řešení věcí s rozumem mě vtáhlo do děje natolik, že jsem měla pocit že v tom autě jedu s ním. Jako bych to jeho rozhodování, chyby, boj s vnitřním démonem, radost a bolest prožívala s ním. A i přesto, že se mu po celou hodinu a půl rozpadával život na malé kousky, dokázal si v hlavě vytvořit plán, kterého se držel bez jediného zaváhání. Z každé minuty byla cítit taková ta.. lidskost a přirozenost. A právě v ten moment, kdy byl Hardy skoro na konci své cesty za doprovodu úžasné hudby jsem se pousmála, zadívala se do té noci plných jezdících světel a uvědomila si, jak moc mě Locke emocionálně svou lidskostí odrovnal. (05.08.2014)

Tak se na to podívejme. Nejdřív je důležité prozradit, že se můj kinematografický život skládá z rozličných časových segmentů, které jsou neovlivnitelně různě dlouhé. V tom prvním si můžu pustit zároveň všechny Troškovy blitky, kompletní Veselojc tvorbu, celovečerní Making of z Bieberových videoklipů, zkrátka všechny možné i nemožné sračky a budu se u toho hihňat, až se budu za nepřirozeně velký břich popadat. V tom druhém zase můžu nasbírat největší místní perly hrdě se blyštící v krvavě rudých hvězdách tuzemských kritiků a neocením tam ani čerstvě vyholenou piču šťavnaté osmnáctky. Určitě to záleží na momentálním rozpoložení mé sněhobílé křehké duše a taky na množství vyšňupaného kokainu. Tenhle film bohužel schytal moji druhou vlnu. Ale bylo to jen o pubický chlup puberťáka objevujícího kouzla žiletek, neboť ještě před pár dny jsem dokázal velkoryse ocenit krátkometrážní psychologické drama z lékařského prostředí, které se neslo na podobném principu, jako tento snímek. Dva lidé v jedné místnosti, vedoucí hektický, nesrozumitelný dialog. Nic víc. Jmenovalo se to "Borec mrdá sestřičku na nemocničním lůžku", mělo to napínavý rozjezd, gradující děj, hezky vystříkanou pointu, prostě krása. Chlápek měl tak velkého čuráka, že jí musel při agilním deep throatu žaludem vyoperovat apendix. Zkrátka kvalitka jaksepatří. Jenže včera jsem si pustil tohle, one man show s chlápkem v autě, co má péro jak vidle - strčí ho do každýho hnoje - a pak řeší problémy z dělohy ven se deroucího nemanželskýho spratka. A to je v podstatě celý. Občas si tam labilně popovídá se zpětným zrcátkem a telefonní operátor si mne ruce, neboť za hodinu a půl stihne provolat rozpočet malé rozvojové země. Určitě jsem to zase nepochopil, páč jsem postižený blbý kokot a místní znalci mě budou chtít vidět brutálně umláceného gumovým penisem, nebo nedejbože na odvykačce, ale bohužel nemohu jinak. Kdybych to býval tušil, tak svůj včerejší večer zavraždím daleko zábavnější činností, což by v tomto případě bylo naprosto cokoliv, od třídění zrn kokainu od pervitinu, přes moderování desetikilometrového závodů dvou fyzicky indisponovaných hlemýžďů, až po počítání pixelů na plakátu Justina Biebera v životní velikosti, který mi visí v pokojíčku (viz deníček). Achjo, snad někdy příště. (09.08.2014)

Nebylo nám líp, když byla jenom pevná linka? Ivan by se tak nemusel zbytečně nervovat, protože za auťákem se kabel k telefonu fakt blbě táhne. Jenže to by pak tenhle film byl neskutečně nudnej, takže poděkujme Marconimu (nebo Cimrmanovi?), že to jde i bez drátů a stejně tak Hardymu, že celou tuhle jízdu směr Londýn zvládnul bez stopařky, jen s mobilem .. (08.03.2015)