Reklama

Reklama

Zloději kol

  • Itálie Ladri di biciclette (více)
Trailer

Obsahy(1)

Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.

Film polemicky zdůrazňuje sociální rozdíly poválečné italské společnosti, poukazuje bez nejmenší stopy proklamativnosti na drobných, ale nanejvýš věrohodných útržcích každodenní reality na stav, kdy je člověk člověku vlkem, na situace, ve kterých vládne dravý zákon džungle, jenž odpírá méně schopným lidem právo na práci a důstojnou existenci. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (225)

ORIN 

všechny recenze uživatele

Italský filmový neorealismus lze chápat jako naprosto radikální odchýlení od dosavadních standardů té doby. Hnutí vlastně zažehla samotná II. světová válka (především její konec a následná postfašistická situace), snaha tvůrců směřovala k zobrazení Itálie a její dělnické třídy bez jakýchkoliv přikrášlení tak typických pro sérií filmů tzv. bílých telefonů, které vznikaly za Mussoliniho diktatury. Mnohé aspekty filmového neorealismu jsou funkční právě proto, že v mnohém znamenají odklon od převažujících zažitých konvencí. Prvky oného nekompromisního odklonu v rámci určitého filmového směru nicméně po každém dalším natočeném snímku ztrácí jakousi údernou sílu. V poněkud podobném světle můžeme zpětně interpretovat Zloděje kol Vittoria De Sicy. Film, jenž v roce 1949 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a byl i velmi divácky úspěšný, je považován spolu s Rosselliniho snímkem Řím, otevřené město mezi hlavní díla italského neorealismu. Ač oba patří do stejného směru, můžeme v nich vystopovat diference hned v několika stupních. A právě na těchto rozdílech bude nejlépe vidět, jaké konvenční (i když poněkud upozaděné) prostředky docilují Zloděje kol vnímat jako film realistický. Zatímco Řím, otevřené město vznikl za doslova bojových podmínek (omezené množství filmového, použitého materiálu, tajné natáčení ještě v době II. světové války ve skutečných kulisách bombardovaného Říma), naproti tomu Zloději kol odehrávající se pár let po válce využívají hned několik filmařských technik a postupů nepříliš vzdálených klasickému hollywoodskému stylu. [==] Ty nejznatelnější postupy je možné pozorovat v technice kontinuálního střihu, klasickém systému tříbodového svícení, zjevném natáčení některých scén v ateliérech, narativní struktuře (s výjimkou znepokojivého konce bez hollywoodského happy endu s více možnými výklady), a také nediegetické hudby ke zvýraznění důležitosti dané sekvence. Jak jsme již zmínili Zloději kol tyto zažité konvence velmi umně posouvají do pozadí, aby jimi divák nebyl příliš ovlivněn a vnímal především vyprávění a realistické vyznění celého filmu. Tak např. kontinuální střih zcela zřetelně zprostředkovává divákovi všechny potřebné informace, navíc tato technika se jeví jako přirozená, nejméně rušivá, tzn. divák ji víceméně nevnímá a bere ji jako samozřejmost. Naopak, co z filmu činí příklad ukázkového neorealismu, vystupuje do popředí a je divákem vnímáno nejintenzivněji. V první řadě námět, kdy vlastně celé neorealistické hnutí bylo zaměřeno na pracující lid a jeho každodenní až banální problémy, které se ale pod tíhou poválečné bídy mohly změnít v problémy existenční, což v mnohém přispívalo k realistickému vyznění daných děl. Konkrétně ve Zlodějích kol je hlavní postava po nástupu do nové práce lepiče plakátů okradena o kolo, které je samotnou podmínkou pro výkon zaměstnání. Muž se se svým synem vydává zcizené kolo získat zpět. Jakmile mu dojde nesmyslnost celého pátrání, rozhodne se kolo ukrást sám. Je však dopaden krátce po činu a jen díky soucitu ostatních přihlížejících není předán spravedlnosti a se svým synem mizí v davu. [==] Nižší třídu dokázali nejlépe vyjádřit neherci, tedy velmi často sami dělníci. Ve Zlodějích kol je také velmi často zastoupen prvek náhody, velmi zručně je tento prvek zakomponován do narativní struktury, v níž hraje důležitou roli: náhodný vztah mezi situacemi, jež se ve filmu staly nezávisle na sobě, a také mezi situacemi, které na sebe mají kauzální návaznost a posouvají tak vyprávění filmu dál (mají pro vyprávění zcela zásadní vliv). Pocit reálnosti je navozen také mizanscénou, protože většina filmu byla točena ve skutečných římských reáliích. Kamerová práce byla v mnohém pozitivně ovlivněna nemožností nahrávat obraz a zvuk zároveň. Až dodatečné postsynchronní ozvučení dodávalo kameře daleko větší volnost a tím byl opět posílen pocit realističnosti. [==] I když Zloději kol v určitém smyslu balancují mezi v té době inovativní podívanou a klasickým hollywoodským stylem, jedno se jim upřít rozhodně nedá – příběh jednoho Itala a ukradeného kola si můžeme interpretovat jako velmi zdařilou kritiku tehdejší italské postfašistické společnosti a s tím spojenou problematikou vysoké nezaměstnanosti a obrovských bytových problémů. () (méně) (více)

faced 

všechny recenze uživatele

Ponurý příběh poválečného Říma. Namačkané tramvaje plné nezaměstnaných lidí na pokraji bídy. Lepič plakátů Ricci se svým synem hledají ukradené kolo, na němž závisí Ricciho další zaměstnání. Přestože po sledu mnoha událostí se dostávají až k zloději, kolo nezíská ani po té, co se zoufale pokusí ukradnout jiné a je sám chycen. Protentokrát je vše ztraceno. Příznačné pro toto klasické dílo italského neorealismu, jež vzniklo podle námětu Cesara Zavattiniho je také to, že De Sica obsadil hlavní role neherci najatými mezi nezaměstnanými přímo na ulici, kteří svým výkonem ještě gradují jeho autentičnost. ()

Reklama

viperblade 

všechny recenze uživatele

Upřímně, ještě půlhodinu před koncem jsem si myslel, že výš (s hodnocením) prostě nepůjdu. Nejsem filmový teoretik, a proto hodnotím filmy podle toho, jak mě opravdu baví, ne jak jsou přínosné. A první hodina mě vcelku nudila. Nicméně pak přišla závěrečná půlhodina, a jakmile film skončil, tak mi došlo, že tenhle film je nadčasový, protože je (bohužel) o problémech, které přetrvávají do dnešní doby. Nejen nezaměstnanost, ale celkové vyznění (na zloděje je metr krátký a poctivec, který jednou uklouzne, na to hned doplatí) se mi opravdu líbilo a po skončení filmu mi přišlo, jako bych právě snědl něco, na co jsem nebyl připravený. Možná, že příště budu lépe připravený, jak říkám, kvůli konci zvyšuju své hodnocení na 70 % a myslím, že za nějakou dobu si film zopakuju. ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Taliansky neorealizmus patril k najsilnejším umeleckým filmovým smerom. Aj keď netrval dlho, filmy nakrútené v tomto období patria ku klenotom svetovej kinematografie. Sú to filmy, ktoré vyhrávali medzinárodné ocenenia Oscarov nerátajúc a ktoré ešte dnes nestrácajú nič so svojej sily a výpovednej hodnoty. Medzi trojicu veľkých neorealistických režisérov patrili Rosselini, Visconti a De Sica. Práve Zlodeji bicyklov Vittoria De Sicu sa radia k vrcholným dielam tohto obdobia. Obsadenie nehercov, otvorený koniec, sociálne problémy, ktoré pozorujú oči dieťaťa sú tradičné motívy De Sicovej tvorby. Zlodeji bicyklov sa rovnako ako ostatné filmy tohto smeru snažia prezentovať realitu bez príkras. Snažia sa zachytiť život obyčajného človeka, bez toho aby sa snažili situácie zdramatizovať. Zlodeji bicyklov je príbeh vybudovaný na vzťahu otca a syna a krádež bicykla je akýmsi light motívom, ktorý je v pozadí celého príbehu. Oveľa väčší dôraz sa kladie na snahu syna pomôcť otcovi nájsť ukradnutý bicykel. Nejeden krát chlapec svojho otca zachráni pred problémom a tento detský pohľad na svet je to, čo je vo filme dominantné a hlavne ku koncu má svoje opodstatnenie. Jedná sa o nestarnúce dielo, ktoré inšpirovalo nejeden film a ktoré dokazuje silu Talianského filmu v povojnových rokoch. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Zloděje kol jsem poprvé viděl, když mi bylo16. V poslední době jsem několikrát sáhnul do DVD-téky, abych se na tento film znovu podíval. Ale po ruce mě vždy plácne jiná ruka, a tak tu svou zas stáhnu zpátky. Mezitím se čísla v první větě prohodila, a já na film stále jen vzpomínám a snad už ani nedoufám, že se na něj znovu podívám. Po všech těch letech z něj zbylo ovšem jen několik záchytných bodů, a mezi nimi celé plochy jen nejasně popsatelných emocí. Jako bych to kdysi prožil, jako by se mi to kdysi zdálo. Reálie viz Pohrobek. Pozn: Horatius rozlišuje umění na: "Heac placuit semel, haec decies repetita placebit (Tohle se líbí jednou, tohle chceš vidět desetkrát)" Zloději kol jsou asi ten první případ. ()

Galerie (85)

Zajímavosti (24)

  • Lamberto Maggiorani (Antonio) skutočne stratil po natáčaní svoj symbolický bicykel, teda s tým aj svoju prácu, a tak sa rozhodol, že bude pokračovať vo filmovej brandži. (Karush)
  • Všichni herci ve filmu jsou amatéři. (džanik)
  • Součástí filmu byla původně scéna, ve které se malý kluk rozhodl vymočit na plot. Americké úřady se však rozhodly scénu vystřihnout. (Ghostface2)

Reklama

Reklama